Tržní principy, zdraví jako komodita, na které ministerstvo zdravotnictví postavilo revoluci ve zdravotnictví, nesou první zřetelné ovoce.

  Páni profesoři prosazují jako první krok k placené zdravotní péči v ČR zpoplatnit možnost vybrat si operatéra. Ministerstvo je v této chvíli překvapivě proti. Proč překvapivě? Protože pojímá-li ve své reformě vláda zdraví jako komoditu, jako něco, co se dá koupit, pak je návrh pánů profesorů naprosto v logice věci.

   Něco takového je ale naprosto nepřijatelné, jestliže společnost bere zdraví jako lidskoprávní hodnotu tak, jak je to doposud zakotveno v Ústavě ČR. Všichni musí mít  stejný přístup ke zdravotní péči, protože v utrpení a bolesti jsou si lidé rovni. Ani za miliardy si nelze koupit nesmrtelnost.

    Ten, kterému je málo veřejná zdravotní péče, nechť má možnost léčit se na soukromé klinice tak, jak je to jinde v Evropě. Tam ale platí celý náklad a lékaři většinou nesmí pracovat v obou sektorech.  

   Páni profesoři argumentují tím, že se za operace v Česku už stejně platí. „Jen hlupák prý si myslí, že ten, kdo přijede autem za tři miliony, si vezme pyžamo a bude stát v řadě jako ten, který přijede tramvají“, prohlásil prof. Pafko. 

    Asi jsem hlupák a nejen já. Protože jinak by všichni, kdo to slyšeli, museli okamžitě podat trestní oznámení pro podezření z korupce. Mě v tom brání vrozená důvěřivost a mou pedagogickou profesí získaný zvyk předpokládat v lidech jen to nejlepší. A také to, že znám spíš mimopražské zdravotnictví, a tak asi nevím, jak to chodí v Praze.

„Těžký“ pacient bude ve stejné době čekat na to, až se uvolní operační sál, přístroje a operační týmy? Kdo bude odpovědný, pokud se takový pacient nedočká, nebo jeho zdravotní stav se za prodlouženou čekací dobu zkomplikuje?

   Divím se ale pánům profesorům. To nejen proto, že se svými výroky skutečně vystavují podezření z korupční praxe, která je pořád ještě trestná. Divím se hlavně, že lidé tak zvučných jmen a požívající doposud všeobecného respektu, ze sebe klidně dělají lehké zboží. Za peníze bude pan profesor operovat banální slepé střevo, které jinak dělá v nemocnici vrátný, jak se v branži říká? (A prý ve svém osobním volnu? Tak naivní nemůže být ani ten největší idealista.) A složitou operaci studenta nebo mladé matky, kteří nebudou mít na zaplacení pana profesora, nechají operovat mediky jako praxi, nebo začínající lékaře za standardně nízký plat? „Těžký“ pacient bude ve stejné době čekat na to, až se uvolní operační sál, přístroje a operační týmy? Kdo bude odpovědný, pokud se takový pacient nedočká, nebo jeho zdravotní stav se za prodlouženou čekací dobu zkomplikuje? Zaplatí odškodné poškozeným pacientům páni profesoři ze svých nových  nemalých příjmů, o které nyní usilují?

  Pan profesor Pafko mluvil o tom, že když má člověk svobodu koupit si auto nebo jachtu, jak to, že nemá svobodu zaplatit si zdraví! Jednak to se svobodou člověka nemá absolutně nic společného. A pak jednoduše proto, že ani pan profesor Pafko není Bůh a tak i kdyby panu profesorovi člověk zaplatil miliardy, stoprocentní vyléčení ani nesmrtelnost  mu pan profesor nezaručí. Smutný doklad toho je nedávná zpráva o smrti jednoho z nejbohatších mužů světa Steva Jobse.

   Má-li někdo pocit, že je cennější než druhý a chce-li si to dokazovat placením něčeho, co mu vlastně stejně nikdo nemůže dát, pak nechť si  klidně platí. V Evropě i to funguje. Ale na soukromé klinice, vybavené za soukromé peníze a s lékaři, kteří tam kmenově pracují.  Ne však na úkor ostatních nemocných.   

    Ve veřejném systému musí být jediným kritériem pro ordinovanou zdravotní péči jen zdravotní stav člověka a medicínská indikace, ne výše jeho konta. To je součást lidských práv civilizovaného světa.

Alena Gajdůšková, místopředsedkyně Senátu