„Do konce roku 2023, předložíme tomuto Parlamentu ke schválení zákon sankcionující hrubá porušení lidských práv, který je znám jako takzvaný Magnitského zákon. Jsme přesvědčeni, že půjde o jasný signál toho, co chce naše vláda prosazovat v zahraniční politice, a je to i přihlášení se konkrétním krokem k tomu, co jsme označili jako havlovskou tradici naší zahraniční politiky,“ oznámil premiér Petr Fiala, když představoval programové prohlášení své vlády.
Ne každý asi tuší, co tento zákon, pojmenovaný po ruském právníkovi, vlastně obsahuje. A ještě menší povědomí je o okolnostech, za kterých byl v USA za prezidenta Obamy prosazen a později přes Británii, Pobaltí a Kosovo přenesen do Evropy.
Zákon se jmenuje po Sergeji Magnitském, což byl ruský právník pracující pro americký investiční fond Hermitage Capital, jednoho z králů divokých ruských devadesátých let. Za fondem (a stejně tak za prosazením zákona) stál miliardář Bill Browder. Tento vnuk předsedy amerických komunistů a jeho ruské manželky v devadesátých letech přijel do Moskvy, skoupil akcie mnoha významných podniků včetně Gazpromu a ještě ruské podnikatele poučoval, jak se mají chovat eticky.
Po nástupu Vladimíra Putina jej nejprve podporoval, ale pak se rozešli ve zlém. Po roztržce v roce 2005 investor Bowder bojoval o svůj ruský majetek přes mezinárodní lobbing a sdělovací prostředky, kde se vykresloval jako Putinův nepřítel a oběť.
V Rusku jeho zájmy hájil podnikatel a auditor Magnitský, který mimo jiné tvrdil, že úředníci ruské finanční správy zdefraudovali 230 milionů dolarů z majetku Browderova fondu. Ruská prokuratura naopak obvinila z daňových podvodů jeho, společně s americkým majitelem.
Roku 2008 byl auditor Magnitskij vzat do vazby, kde si stěžoval na nedostatečnou lékařskou péči. Je pravdou, že byl držen v tvrdé moskevské věznici Butyrka, což jeho zdraví (tvrdil, že je diabetik a trpí chronickou žloutenkou) nejspíš neprospívalo. V listopadu 2009 ve vazbě zemřel.
Bill Browder doplnil svá líčení o Vladimíru Putinovi, se kterými už předtím objížděl západní svět, o příběh umučeného auditora (některé neziskové organizace tvrdily, že příčinou jeho smrti bylo umlácení dozorci) a přesvědčoval poslance, aby na ruský režim uvalili sankce.
Uspěl v USA, kde byl Magnitského zákon přijat v prosinci 2012, v samém závěru prvního období prezidenta Obamy. Norma, na jejímž znění se podíleli zejména poradce Ministerstva zahraničí Kyle Parker a bývalý náměstek tohoto resortu David Kramer (v té době řídící neziskovku Freedom House) byla schválena během několika týdnů.
V průběhu desátých let byl Magnitského zákon přijat v několika dalších zemích. V roce 2017 Kanada, dále Velká Británie a pobaltský trojlístek Estonsko, Litva, Lotyšsko. V lednu 2020 jej schválilo Kosovo a ještě předtím v roce 2018 Gibraltar. Všude za něj vydatně lobboval Bill Browder. V Rusku byl roku 2013 v nepřítomnosti odsouzen a od té doby sám sebe prezentuje jako Putinova nepřítele číslo 1.
V roce 2018 vyzvali poslanci Evropského parlamentu Komisi, aby tuto normu předložila na úrovni EU. V roce 2020 usnesení Rady ministrů zahraničí přejalo zásadní body tohoto zákona. Zmrazením financí a odepřením víz měly být potrestány osoby, které se dopustily zločinů proti lidskosti, „mimosoudních usmrcení“, neodůvodněného věznění, násilných únosů a zotročování. EU seznam iniciativně rozšířila také o pachatele sexuálního násilí a zásahy proti pokojným protestům. Český ministr Tomáš Petříček jej nejen podpořil, ale ještě se jim chlubil na sociálních sítích.
O této historii zákona, který chce do roku 2023 vláda mít i v české legislativě, jsme již psali. Další podrobnosti do tohoto příběhu ale dodává dánská investigativní novinářka Birgitte Dyrekilde, někdejší moskevská dopisovatelka, později reportérka hospodářské kriminality. Ze svých dlouholetých novinářských poznatků napsala v roce 2020 knihu o pravdivém příběhu Billa Browdera, očištěném od miliardářových mediálních manipulací.
Zkušený mediální manipulátor
„Pan Browder byl více než deset let správcem fondu v Rusku a vedl si dobře. Byl to „divoký východ“ a on přišel na to, jak hru efektivně hrát. Zejména byl, spolu se svým týmem, velmi dobrý ve využívání ruského tisku a později mezinárodních médií, aby upoutali pozornost na společnosti, do kterých jeho fond Hermitage investoval nebo do kterých chtěl investovat, a tím ovlivňovali cenu akcií,“ vzpomíná novinářka na podnikání amerického investora v Rusku devadesátých let.
Vnuk nejvyššího amerického komunisty měl přesně opačný plán - být největším kapitalistou v Moskvě. Dokázal se v prostředí obratně orientovat a pracovali pro něj velmi schopní ruští lidé. Novinářka zdůrazňuje, že jeho vztah k Putinovi byl původně na úrovni přesahující běžné sympatie, spíše se jednalo o zbožňování. Jeho pád podle paní Dyrekilde nezačal rozkolem s prezidentem, ale konkurenčním bojem s ruskými mocnými oligarchy. Proto podporoval Putina, ještě když v roce 2003 propukl proces s oligarchou Chodorkovským.
Historky o filantropii a etickém podnikání pana Browdera byly podle novinářky vyrobeny až ex post, v devadesátých letech mu podle jejích vzpomínek šlo pouze o vydělávání peněz.
CELÝ ROZHOVOR S DÁNSKOU NOVINÁŘKOU ZDE
Podobně i příběh auditora Magnitského je podle reportérky podáván značně manipulativně, pokud ne přímo lživě. Auditor Magnitský pracoval v poradenské firmě, kterou si Browder najal, a z této pozice vystupoval za společnost v několika daňových sporech. Klíčový byl právě onen spor o vratku za astronomických 230 milionů dolarů. V té době už byl Browder mimo Rusko a s Vladimírem Putinem vedl mediální válku.
Po Magnitského smrti začal Browder v západních médiích šířit příběh o umučeném statečném právníkovi, při jehož prezentaci využil své dlouholeté zkušenosti mediální prezentace, které si paní Dyrekilde povšimla už v devadesátých letech. Z vlastních informací ovšem novinářka našla v jeho verzi mnoho nesrovnalostí.
Z 230 milionů dolarů, údajně zdefraudovaných ruskými finančními policisty, se nepodařilo doposud většinu najít. Na druhou stranu uznává, že nebyl nalezen jediný důkaz, že by peníze získal někdo z Browderova fondu.
Zrodil se whistleblower
Druhou částí Browderova příběhu je jeho boj proti Vladimíru Putinovi, když se rozešli ve zlém. Americký miliardář navázal mediální spolupráci s reportérskou skupinou OCCRP, která je v Česku známá především v souvislosti s Pandora Papers.
Ta představila světu Magnitského jako odvážného whistleblowera, který objevil defraudaci 230 milionů dolarů. Přitom podle novinářky jeho zadržení souviselo s jinými daňovými kauzami společnosti Hermitage Capital a s touto kauzou byl spojen až dodatečně, kvůli příběhu o odvážném oznamovateli.
Při jeho prezentaci měl Browder využívat mnoha informací, které měl z mnohaletého obchodního styku v Rusku. Posléze jej využíval také k mnoha žalobám na Západě. U soudů moc úspěšný nebyl, ale v médiích jeho obvinění dostávala velký prostor. Když po mnoha měsících jeho důkazy soud shodil, mediální svět už na to dávno zapomněl.
Browderovu příběhu začalo naslouchat mnoho politiků, kterým se jeho kauza s Ruskem začala hodit i k politickým účelům. Informace čerpali takřka výhradně od něj a zpochybňujícím hlasům se nedostávalo sluchu a popularity.
Podle redaktorky Birgitte Dyrekilde je pan Browder skutečně obratný manipulátor, což zjistila na vlastní kůži. V londýnské kanceláři jí prý předváděl ohromující diagramy ukazující finanční toky mezi společnostmi, ovšem jednalo se jen o konstrukci na základě dat z mnoha účtů, aniž by byl důkaz, že skutečně jsou jakkoliv spojeny.
Po první kritické otázce se podle ní miliardář rozzuřil a schůzku ukončil. Bylo prý zjevné, že na kritiku není zvyklý.
Nemyslí si ale, že by byl celý příběh Magnitského zákona jeho velkolepým dílem. Od určité chvíle si příběh umučeného whistleblowera začal žít vlastním životem mezi politiky a miliardář se s ním od té doby spíše šikovně veze, než že by ho řídil.
„Není pochyb o tom, že si svou politickou moc užívá. Je zván do parlamentů, na konference a spolupracuje s tiskem po celém světě. Osobně mohla Magnitského kampaň také pomoci, nejen Browderovi, ale i lidem kolem něj, vyrovnat se s Magnitského smrtí,“ myslí si redaktorka.
Browder je podle ní despota, který touží po pomstě. V tom se jeho naturel nezměnil od doby, kdy v devadesátých letech vydělával v Rusku spoustu peněz spekulacemi.
Dear Jan...
Na český přesah Browderova příběhu, který může být vysvětlením snahy vlády do konce příštího roku přijmout jeho zákon, upozornil internetový pořad Aby bylo jasno Jany Bobošíkové. Mezinárodní tour amerického miliardáře, lobbující za přijetí zákona, pochopitelně zavítala i do České republiky. V roce 2019 se v Poslanecké sněmovně konal seminář o Magnitského zákoně, jehož pořadatelem byl poslanec Pirátů Jan Lipavský, dnes ministr zahraničí.
Semináře zaštítěného místopředsedou sněmovny Pikalem se účastnil Bill Browder osobně, na pozvánce byl uveden jako „filantrop“.
Záměr předložit tento zákon poslanec avizoval už v minulém volebním období. „Je to pro Česko možnost znovu si vydobýt pověst ochránce lidských práv, kterou nám kdysi pomohl získat Václav Havel. Naše současné politické vedení v čele s čínsko-ruským trojským koněm Milošem Zemanem a ve všech ohledech pragmaticko bezhodnotovým Andrejem Babišem nás z této cesty za poslední roky přičinlivě svádí. Ukažme světu, že Česku na lidských právech záleží stále stejně,“ vykládal v rozhovoru pro Respekt.
Lipavský se také na Twitteru chlubil Browderovou knihou Rudý zákon s osobním autorovým věnováním „Dear Jan“. „Jsem vděčný za veškerou vaši podporu a jsem pevně přesvědčen, že se naše společné úsilí vyplatí,“ děkoval poslanec přes sociální síť. Nyní má možnost toto společné úsilí realizovat.
Příběh pana Browdera se zjevně v Česku stává opět populárním. Posluchači veřejnoprávního rozhlasu už se s jeho verzí mohli seznámit v rozhlasové hře Muzikál Magnitskij, kterou před Vánoci vysílala stanice Vltava.
autor: Jakub Vosáhlo
