Eva Janáčová: Feministický Island

Byl Island první zemí, kde ženy získaly právo hlasovat do parlamentu?

Ne, v Evropě to bylo nejprve Finsko v roce 1906, pak následovalo v roce 1913 Norsko a v roce 1915 přibylo také Dánsko, jehož součástí byl v tu dobu také Island. Seveřané prosadili ženské volební právo dřív, než bylo uzákoněno u nás ve střední Evropě.

Od roku 1915 mohly na Islandu volit všechny ženy?

V tom byl právě háček, volit mohly pouze ženy starší 40 let. Byla to určitá forma restrikce, kterou měly být ženy potrestány za své předešlé úspěchy. Islandská asociace žen se v otázce volebního práva angažovala již od roku 1895, úspěch pak slavila v roce 1908, kdy ženy mohly poprvé volit v komunálních volbách. Například v Reykjavíku ženy tehdy získaly čtyři křesla z patnácti. Právě kvůli jejich úspěšnosti přišlo v roce 1915 restriktivní věkové omezení, které bylo zrušeno až v roce 1920.

Jak si Islanďané sté výročí připomínají?

Řekla bych, že jej slaví se stejnou intenzitou, s jakou o své právo bojovaly jejich předchůdkyně. Na celém ostrově se po celý rok pořádají happeningy, přednášky, umělecké výstavy. Také islandská televize každou neděli před hlavními zprávami vysílá pořad představující Islanďanky napříč historií. Prostranství před parlamentem v Reykjavíku je nově osazeno sochou političky Ingibjörg Bjarnason, první ženy, která v islandském parlamentu usedla v roce 1922. Připomíná se také výročí 24. října 1975, kdy 90 % Islanďanek vstoupilo do stávky, aby manifestovaly ekonomický a pracovní přínos pro svou zemi. A dodnes v tento den ženy odcházejí dříve z práce o tolik minut, o kolik mají rozdílný plat s muži na stejné pozici. Samozřejmostí je také oslava první prezidentky

Vigdís Finnbogadóttir, která byla zároveň v roce 1980 první ženou na světě zvolenou jako hlava státu v přímé volbě. Mluví se také o Jóhanně Sigurðardóttir, první premiérce země a zároveň první premiérce na světě, která se otevřeně přihlásila k homosexuální orientaci.

Jste historička umění, jak se vám líbí výstavy, které u příležitosti výročí vznikly?

Jsem nadšená. Výstavy reflektují tvorbu islandských umělkyň od 19. století až po současnost. Najdete zde třeba výstavu konceptualistky Katrín Sigurðardóttir, která Island reprezentovala před dvěma lety na benátském Bienále. V podstatě každá „kamenná“ galerie na Islandu letos představila nejméně tři, čtyři výstavy, na kterých byly zastoupeny pouze ženy. Feministický duch přitom rozhodně nekončí za horizontem hlavního města.

Na druhou stranu Island zdaleka není feministickým rájem, kde se všichni mají blaze, ale pořád se zde se ženami tak nějak víc počítá. Nikoho nepobuřuje několikátá ženská výstava v řadě nebo to, že se dřívější islandská premiérka provdala za svou přítelkyni, spisovatelku Jónínu Leósdóttir.

Island měl také jako vůbec první stát na světě v čele ženu prezidentku.

Ano, v roce 1980 zvítězila Vigdís Finnbogadóttir, ředitelka Městského divadla v Reykjavíku. Zajímavé je, že vůbec nevadilo, že její doménou do té doby bylo hlavně divadlo a francouzský jazyk a kultura. Navíc nebyla členkou žádné politické strany a jako rozvedená žena vychovávala adoptivní dceru. Mnozí muži hovořili během voleb o cti splatit takto dluh svým matkám, manželkám a všem ostatním ženám, a proto ji volili. Prezidentský post Vigdís zastávala až do roku 1996. Její étos a prezidentský odkaz reprezentující islandskou kulturu a dědictví je patrný dodnes, stále se ona sama těší velké oblibě v místní společnosti. Není těžké ji potkat na výstavě, stejně jako současného prezidenta Ólafura Ragnara Grímssona. Osobně jsem se s ní setkala u příležitosti mezinárodní konference ke stům letům ženského občanského práva. Zde mimo jiné hovořila o tom, jak je stále důležitý rolový model, který další generaci nejen islandských žen přináší jasné poselství, že i ony mohou usilovat o vedoucí pozice a být dalšími prezidentkami nebo političkami. Mimochodem na této konferenci hovořila také členka parlamentu, mluvčí islandského hnutí hendikepovaných žen a mužů Freyja Haraldsdóttir, která je sama na vozíku, a její kolegyně zmínily, že by právě ona mohla kandidovat na příští prezidentku. Ani na chvíli jsem nepochybovala o jejím úspěchu.

Jak je na tom současná islandská společnost, pokud jde o rovnost mužů a žen?

Podle zprávy Světového ekonomického fóra z loňského roku se Island řadí na první místo v rovnosti žen a mužů. Účast islandských žen na pracovním trhu je nejvyšší na světě. Ve vládě a ostatních veřejných institucích přijali kvótu 40 % procent žen. Rozšířili ji také na soukromý sektor, kde ji musí splnit každá firma s počtem nad 50 zaměstnanců. Za kvóty je Island kritizován, protože nejsou dány zákonem a dochází k jejich častému obcházení.

Zajímavé ale jinak je, že na Islandu mají téměř vyvážený počet mužů a žen na rodičovské

dovolené. Během ní tři měsíce pečuje o dítě žena, tři měsíce muž a poslední tři jeden z nich. Pečující rodič v tomto období pobírá 80 % hrubé mzdy s maximální hranicí v podobě 300 tisíc ISK, což je asi 60 tisíc korun. Není to žádné velké bohatství, byt zde pro rodinu stojí minimálně 150 tisíc ISK měsíčně.

Devět procent islandské populace tvoří cizinci, 37 procent z nich pak Poláci. Jak probíhá integrace cizinců do islandské společnosti?

Každý den na Islandské univerzitě potkávám lidi z celého světa, polské imigranty už tolik nevnímám… Islandská vláda i soukromé firmy finančně podporují imigranty, aby navštěvovali kurzy islandštiny. Island ale nečeká, že se všichni naučí hned islandsky, a proto rozšiřuje jazyky, kterými mluví pracovníci Multikulturního centra a kteří jsou první, na něž se imigranti v případě nesnází obrátí. Kromě angličtiny je to nyní thajština, španělština, litevština, ruština, polština, srbština a chorvatština.

Ostrov je známý také svým poměrně otevřeným přístupem k homosexuálům…

Máte pravdu, Island je zcela otevřený gayům a lesbám. Homosexuální páry zde mohou uzavírat registrované partnerství, adoptovat děti nebo v případě leseb žádat o umělé oplodnění. Od roku 2010 mohou islandští gayové a lesby také oficiálně vstoupit do manželského svazku jako všichni ostatní. Každoroční Reykjavík Gay Pride je navíc největší událostí roku, které se pravidelně účastní islandští politici a političky a také zapojené firmy spolu s ostatními organizacemi z veřejného sektoru považují za čest tuto událost podpořit.

Michala Frank Barnová

je historička umění. Vystudovala dějiny umění na FF MU v Brně. Věnuje se tématu zapomenutých umělkyň 20. století a taktéž otázkám genderu a feminismu v současném umění. Je autorkou výzkumu o umělkyni Vlastě Vostřebalové Fischerové, kterou představila Moravská galerie v Brně a Galerie hlavního města Prahy v loňském roce. Aktuálně pobývá na studijním pobytu na Islandské univerzitě v Reykjavíku. Islandskému umění se věnuje od roku 2010.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami