I na veřejných či společných toaletách jsme totiž nezřídka nuceni komunikovat, ne-li dokonce konverzovat. Například máte-li jako my jedny toalety na patře pro mnoho dam a jedny pro mnoho pánů, nevyhnete se seznamování, zdravení nebo několika společenským frázím ani v takových momentech, kdy se hodnocení sněhové nadílky, natož poznávání nových kolegyň nezdají jako prioritní. Ten pravý komunikační oříšek ovšem nastává až tehdy, uchvátíte-li kabinku, v lepším případě otočíte zámkem, v horším vrávoraje/vrávorajíc chytíte kliku a... ťuk ťuk. Co řeknete? A jak jste si takovou reakci vlastně osvojili?

Takové ťuk ťuk totiž vyžaduje různé reakce, ozve-li se za dveřmi kanceláře, ordinace nebo právě kabinky na toaletách. Primární rozdíl je v tom, že zatímco do kanceláře máte vstoupit, pokud v ní někdo je, do kabinky naopak tehdy, pokud v ní nikdo není, a před ordinací, jejichž dveře bývají zvenku opatřeny koulemi, je třeba prostě čekat, co se stane. I fráze, které v těchto komunikačních situacích volíme, jsou rozdílné.