I na veřejných či společných toaletách jsme totiž nezřídka nuceni komunikovat, ne-li dokonce konverzovat. Například máte-li jako my jedny toalety na patře pro mnoho dam a jedny pro mnoho pánů, nevyhnete se seznamování, zdravení nebo několika společenským frázím ani v takových momentech, kdy se hodnocení sněhové nadílky, natož poznávání nových kolegyň nezdají jako prioritní. Ten pravý komunikační oříšek ovšem nastává až tehdy, uchvátíte-li kabinku, v lepším případě otočíte zámkem, v horším vrávoraje/vrávorajíc chytíte kliku a... ťuk ťuk. Co řeknete? A jak jste si takovou reakci vlastně osvojili?
Takové ťuk ťuk totiž vyžaduje různé reakce, ozve-li se za dveřmi kanceláře, ordinace nebo právě kabinky na toaletách. Primární rozdíl je v tom, že zatímco do kanceláře máte vstoupit, pokud v ní někdo je, do kabinky naopak tehdy, pokud v ní nikdo není, a před ordinací, jejichž dveře bývají zvenku opatřeny koulemi, je třeba prostě čekat, co se stane. I fráze, které v těchto komunikačních situacích volíme, jsou rozdílné.
Do ordinace vstoupíme po zvolání Další nebo Pojďte si další. Druhá výzva je z hlediska české syntaxe vcelku nesmyslná, v dané chvíli ovšem funguje výtečně: pacient jsoucí v pořadí popadne svůj arzenál a zmizí za dveřmi do ordinace. Nikdo se nezeptá, co znamená ono Další, jaký je správný model reakce na takový výkřik. V dané situaci nám totiž bohatě postačí větný ekvivalent, vlastně elipsa, a to z důvodu, že očekáváme jisté schéma komunikační situace, jsme v našem jazykovém prostředí zvyklí na určité zažité fráze a reagujeme na ně kooperativně, protože chceme být v dané komunikační situaci úspěšní. Porozumět si.
Tak je tomu i v případě, klepeme-li na dveře něčí kanceláře nebo klepe-li někdo na dveře kanceláře naší. Po zaklepání následuje nejčastěji odezva Dále, Vstupte, Pojďte dál, ale dobře poslouží i prosté Ano. (Mimochodem mi je trochu prosti jazykové srsti, když se někdo hlásí protáhlým Anó do telefonu. Nejsem milovnicí formalit, ale u tak děsivé situace, jako je volat někomu neznámému, prahnu po udržení tradičnější, tedy i méně znepokojivé komunikační normy.)
A pak jsou tu záchody. Ťuk ťuk. Tady najednou přítomnost znamená odmítnutí, nikoli přijetí klepající osoby. Vzhledem k té celé komunikační situaci by vlastně mělo stačit vydat jakýkoli zvuk, který by naznačil, že kabinku právě někdo okupuje. Pochopitelně by to neměl být zvuk znějící zoufale, aby naopak klepající nenabyl dojmu, že je třeba dotyčnému v kabince poskytnout pomoc nebo alespoň radu. Nejběžněji se říká odosobněné Obsazeno. Formálně je to tvar příčestí trpného ve středním rodě jednotného čísla slovesa obsadit, chápat by se ovšem dalo s trochou fantazie i jako predikativum, a to zvláště proto, že k formulaci je obsazeno budeme velmi těžko dosazovat podmět středního rodu (co je obsazeno?). Proč se ale zdráháme z kabinky zašveholit: Záchod je teď obsazen nebo Tady jsem já nebo snad explicitní Nevstupujte či Nechoďte sem? Celá situace, kterou tu líčím, je totiž velmi častá a její schéma je v podstatě vždycky stejné. A u takových komunikačních situací je pro nás jako mluvčí nejvýhodnější si osvojit jednu frázi, která je platná vždy a všude. Přestože na rodinné návštěvě bychom třeba mohli z toalety zvolat Né, nechoď sem, teď jsem tu já a ještě dlouho budu, na veřejných záchodech by to bylo nepatřičné. Formální Obsazeno pomáhá vyvážit celou útrpnou komičnost celé situace, když balancujete nad mísou a třímáte kliku jediné bariéry mezi vámi a ťukajícím světem.
A ještě drobnost. Jak reagujete, pokud se do takové situace dostanete v zahraničí, například v místech, v nichž neovládáte hlavní komunikační jazyk? Přiznám se ke své ubohé reakci. Nezvolala jsem Occupied nebo něco alespoň relativně vhodného. Zmohla jsem se jen na všeříkající No! A taky to stačilo.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
