Přání z obálky je sice milejší, lze jej podržet v ruce, když předtím bylo v ruce odesílatelově, ale stovka „poštovních“ přání přijde penzistu přinejmenším na desetinu měsíční „gáže“ a pro pracujícího jedince jde o peníz dobře směnitelný za konzumní zboží. Elektronická novoroční přání letí světem, lhostejno zda blízkým či vzdáleným, v rámci nezvýšené paušální sazby za internet, tři přání za týž peníz jako tři sta. Nemluvím o nákladech proto, že bych snad měl harpagonskou náturu, jen nesložitě srovnávám a činím to s radostným pocitem z konečně vyřčeného „konce blbé nálady“. Ano, má bilanční nálada věru blbá není. Z obdržených mnohých novoročních vinšů (sám jsem jich rovněž mnoho odeslal), čerpám jistotu, že četní dosud chovají ke mně přátelství. A byť by bylo projeveno jen jednou v roce skrze konvenční „buď zdráv a vesel“, bude vždycky milé.

Jak pověděno v úvodu, novoroční přání pro letošek přišla opětně dvěma cestami, poštou „poštovní“ a poštou elektronickou. Jedním z každé cesty chci se teď pro jejich výjimečnost pochlubit. Ne, jistě ne svým peřím, nýbrž peřím jich, autorů a odesílatelů, umných osobností.

Od Miroslava Koupila jsem měl v dopisní schránce novoroční notýsek v bleděmodrém kartonu, uvnitř osm nonsensových básní. Dvě s chutí přepisuji:  
                                 

Tužková baterie