Důvod, proč právě nyní, je zřejmý. Na Ukrajině, zvláště v oblasti Volyně, stále ještě žije kolem dvaceti tisíc Čechů – tedy Ukrajinců s českými předky. Ve skutečnosti k nám nemíří žádné zástupy vyhladovělých uprchlíků, ale je pravda, že předsedkyně Žytomyrské společnosti volyňských Čechů se obrátila na předsedu Poslanecké sněmovny s tím, že asi čtyři desítky rodin uvažují o přesídlení do Česka.
Výsledkem je rozhodnutí ministerstva zahraničí vyslat na Ukrajinu misi, aby prověřila situaci a potřeby tamních Čechů. Ale také příležitost položit si otázku, kde všude žijí Češi, v jakém vztahu jsou ke své původní vlasti a jaké postoje by k nim měl mít český stát, případně i česká společnost.
Vystěhovalectví z Čech má starou tradici, ostatně obraz českých protestantů, kteří po roce 1620 opouštějí vlast, se stal jedním ze základních kamenů české identity. Podobný hromadný odchod členů Jednoty bratrské se odehrál ještě dříve, v polovině 16. století. Naopak od 18. století už habsburský stát spontánnímu vystěhovalectví bránil, a když už, pak podporoval přesun poddaných po říši.
Do tehdejší doby spadají první vlny osidlování jihovýchodních oblastí monarchie, jako byla Vojvodina, Banát nebo další oblasti dnešního Chorvatska, Srbska nebo Rumunska. Cíl byl jasný – bezzemci a malorolníci dostali půdu, stát zas osídlil nevyužívané nebo vojensky nedostatečně zajištěné části území. V druhé polovině 19. století se objevilo plánovité a organizované vystěhovalectví, většinou motivované ekonomicky, jako nový a skoro masový jev.
Češi se stěhovali na jednu stranu do zámoří, většinou Ameriky, jak o tom píše třeba Josef Škvolecký v románu Nevěsta z Texasu. Zároveň směřoval druhý proud do carského Ruska, které se lidem zdálo jako geograficky a kulturně bližší. Statistika z roku 1910 uvádí více než sto tisíc českých rodin na území carského Ruska, dohromady tedy několik set tisíc lidí. Žili především na Volyni a na Krymu, tedy v oblastech, odkud se dnes ozývá volání o pomoc.
Za zmínku ovšem stojí ještě česká kolonie ve Vídni. Na konci třicátých let – už po Anšlusu – udávalo více než padesát tisíc lidí češtinu jako mateřský jazyk. A také čeští vystěhovalci ve Francii, přičemž nešlo vždy jen o malíře na zkušené, ale i o řemeslníky ve městech a zemědělské dělníky. Řada lidí se po vzniku republiky v roce 1918, případně po osvobození v roce 1945 vrátila, například jako vojáci Svobodovy armády, ale většina ze statisíců odešedších Čechů se asimilovala v nových vlastech a povědomí jejich rodin o českém původu navždy zmizelo.
A tak dnes víme hlavně o balkánských Češích – výlety do rumunského Banátu za takzvanými Pémy, nebo do Srbska a Chorvatska byly jednu dobu skoro módou. Tito Češi často hovořili zakonzervovanou starou češtinou ze středních nebo západních Čech. V 90. letech do Českých zemí zamířili repatrianti z Volyně, již z velké části jazykově asimilovaní v rodné zemi – často jim bylo poskytováno vzdělání v ruštině, nikoli ukrajinštině. Skutečnost, že si uchovali identitu, souvisela s řadou okolností, například faktem, že se jednalo o venkovské obyvatelstvo nebo že část ukrajinských Čechů byli evangelíci a sloužili své vlastní bohoslužby.
Sama myšlenka spřízněnosti zahraničních Čechů – tedy obyvatel jiné země už v páté, šesté nebo sedmé generaci – není samozřejmá. Nejmasovější ohlas má v Německu, kam se v 90. letech vrátili etničtí Němci z východní Evropy, přičemž i u našich sousedů se debatovalo o dvojsečnosti „etnického“ pojetí příslušnosti k národu.
Česká diaspora je však nepoměrně menší a česká společnost vítá navrátilce méně vřele – je to vidět na internetových debatách pod články o případné repatriaci Čechů z Volyně. Debatující většinou tamní Čechy nepovažují na „našince“, ale jednoznačně za „cizince“. Jinak ovšem máme velkou psychologickou výhodu ve srovnání s Němci, ale i Maďary a dalšími národy. Nemáme v cizině velké komunity našinců, které bychom museli nebo chtěli repatriovat, ale také už nemáme na svém území menšiny, které by někdo chtěl chodit zachraňovat.
Naše diaspory také nejsou pozůstatkem někdejších výbojů či politicko-kulturních výsadků, ale důsledkem dobrovolného vystěhovalectví. Je asi také rozdíl v českém pojetí závazků k zahraničním Čechům ve srovnání s tím ruským. Zatímco my své bývalé krajany repatriujeme, Rusko se za nimi raději samo vypraví.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: rozhlas.cz
