Zatímco osud německy mluvících obyvatel Československa, kteří po válce z různých důvodů i různým způsobem odešli do Německa, je v posledních letech připomínán často, příběhy lidí vyhnaných v roce 1938 zůstávají většinou v zapomnění. Obecně prospěšná společnost Centrum české historie se proto rozhodla těmto vyhnancům letos na podzim na Masarykově nádraží v Praze odhalit pamětní desku. Právě na toto nádraží totiž přijíždělo mnoho vlaků s uprchlíky.

Jaká byla tehdy národnostní situace v našem pohraničí? Jednou z mála prací, která se tímto tématem podrobně zabývá, je kniha historika Jana Bendy Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938–1939 (Nakladatelství Karolinum). Podle sčítání obyvatel v roce 1930 žilo na tomto území (včetně Těšínska, které zabralo Polsko), více než 800 tisíc Čechů a asi 30 000 Židů. Od poloviny 30. let, v souvislosti s nástupem nacismu v Německu, se většina tamních Němců začala uchylovat ke konfrontační politice.

První vlna útěků přišla v květnu 1938, po zesílení útoků henleinovců. Vedle provokativních průvodů a manifestací s pištci a bubeníky, doprovázených projevy vypjatého nacionalismu, to byly také fyzické útoky na Čechy, Židy a německé antifašisty. Prudce rovněž vzrůstala antisemitská nálada, a to především třeba v Chebu, Falknově (Sokolov), Frývaldově (Jeseník), Opavě, Krumlově, Čisté, Varnsdorfu nebo Chomutově. Židovští obchodníci, živnostníci nebo příslušníci svobodných povolání byli bojkotováni, před jejich obchody stáli henleinovci a zapisovali si jména všech, kdo do nich chodí nakupovat. Bojkotovány byly například také obchody firmy Baťa, na mnoha místech byly ničeny její reklamy, nebo rozbíjeny výkladní skříně. V této první vlně odešli především zámožnější Židé, kteří měli oprávněné obavy o svoji bezpečnost a současně ztráceli podmínky pro své podnikání nebo pracovní uplatnění.

Druhá vlna přišla bezprostředně po Hitlerově projevu na sjezdu nacistické strany v Norimberku z 12. září 1938, ve kterém hrozil vojenským vpádem do Československa. Ještě téhož dne na jeho slova reagovali henleinovci eskalací násilí, útoky proti četnickým stanicím, celnicím, státním úřadům a také přímo proti Čechům, německým antifašistům, především sociálním demokratům a komunistům, a Židům. Excesy byly zaznamenány na 70 místech republiky. Nejzávažnější byly útoky proti četnickým stanicím na Falknovsku (Sokolovsku), v Haberspirku (Habartově), Schwaderbachu (Bublavě) a Gössengrünu (Krajkové). Ordneři byli vyzbrojeni pistolemi a puškami, které se pašovaly z Německa. Bylo mnoho mrtvých a zraněných. Češi, Židé a němečtí antifašisté byli obvykle vyháněni z bytů a domů, týráni, ponižováni, biti a bylo jim vyhrožováno násilím, pokud neodejdou. K 30. září 1938 bylo navíc 734 lidí zavlečeno přes hranice do Německa. Tyto události vyvolaly další vlnu útěků do vnitrozemí. Situace se poněkud zklidnila poté, co československá vláda vyhlásila v nejkritičtěji postižených oblastech výjimečný stav a poslala tam armádu, ale proud uprchlíků se nezastavil.

Třetí vlna přišla bezprostředně po podepsání mnichovské dohody, kdy henleinovci a jejich bojůvky (ordneři a jednotky Freikorpsu) ztratili už jakékoli zábrany. Jásot a nadšení většiny tzv. sudetských Němců z připojení k Říši doprovázelo pronásledování a teror, které se nevyhnuly ani ženám a dětem. Byly týrány, bity a například v Želechovicích v okrese Šumperk byly dvě Češky znásilněny. Antifašističtí Němci, kteří předtím vystupovali na obranu republiky, dostali nálepku zrádců národa a většina z nich skončila ve vězení nebo v koncentračních táborech; jen do Dachau jich bylo tehdy odvlečeno 2 500. Zatýkání se nevyhnulo ani některým Čechům. Na řadě míst, například na Českokrumlovsku je ordneři vyhnali až na novou hranici stanovenou mnichovskou dohodou s pohrůžkou, že pokud se vrátí do svého domova, čeká je smrt. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli s sebou vzít nic, kromě nejnutnějších věcí. Ve Znojmě byly všechny české domy pomalovány nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Českém Krumlově bylo vydrancováno a zapáleno nádraží a některé domy v české čtvrti.