Inu, dění to bude nejspíše pestré. Čemuž se zdá nasvědčovat, mimo jiné, i uzavřená smlouva o vojen­ské spolupráci a vy­budovaní turecké vojenské základny v Kataru, jak o tom turecký prezident Re­cep Tayyip Erdogan média informoval 2. prosince 2015. Obě země budou moci využívat na­vzájem své přístavy, letiště, vzdušný prostor a vojenské vybavení. Budou také sdílet zpra­vodajské in­formace a údajně spolu­pracovat při protiteroristických operacích. Metin Gurcan, bezpečnostní analytik z ankarské Bilkent University k tomu v tureckých sdělovacích prostředcích dodal, že do­hoda byla urychlena potře­bou „vyvážit íránské sebevědomí v oblasti Perského zálivu a rostoucí úlohu Číny na Blízkém vý­chodě“.

Naproti tomu Aykan Erdemir z washingtonské Nadace pro obranu demokracie při komentování této smlouvy v Al Arabiya News upozornil laickou veřejnost na skutečnost, že takovéto partnerství je asymetrické, neboť stojí více na ideologickém základě než na reáliích. A jak Erdemir zdůrazňuje, bude turecko-katarské partnerství na Blízkém východě vnímáno především jako ali­ance, jejímž cí­lem je podporovat ideologii Muslimského bratrstva. Proto také očekává, že nově uzavřená smlouva bude zdrojem kritiky přicházející zejména z Ruska a Íránu, ale i Sýrie a Iráku. Nicméně budování užších vazeb s Katarem je pro Turecko důležité z hlediska diverzifikace ener­getických zdrojů, pře­devším po prudkém ochlazení vztahu s Ruskem, jeho dosavadním hlavním dodavate­lem zemního plynu, díky čemuž se Turecko mělo stát dokonce tranzitní zemí pro dodávky ruského plynu do Ev­ropy. "Turecko je pro nás bratrskou zemí a za Tureckem stojíme ve všech směrech, včetně ener­gie," prohlásil Salem Mubarak Al-Shafi, katarský velvyslanec v Turecku. A aby se to nepletlo, Re­cep Tayyip Erdogan hned strategické partnerství nabídl i Saúdské Arábii, jak o tom u nás informo­vala ČT. Na webu ČT24 je záznam relace s komentářem politického geografa Michaela Romancova, na druhém záznamu událost komentuje i turkolog Tomáš Laně.

Oficiálním náboženstvím v Kataru je islám a islámské právo šaría je zde hlavním zdrojem legisla­tivy. Mezi Katařany je 95% muslimů, v drtivé většině wahhábitů, prosazujících panislamismus, po­dobně jako je tomu v Saudské Arábii. Národní příjmy Státu Katar, rozkládajícího se v jihozápadní části Perského zá­livu, zajišťuje hlavně těžba a zpracování ropy a zemního plynu. Ve speciálních tankerech se odtud vyváží zka­palněný plyn LNG (liquified natural gas), který se na kapalinu pře­měňuje po zchlazení na minus 162 stupňů Celsia. LNG tak zaujímá asi 600krát menší objem než zemní plyn, což představuje jeho největší výhodu při skladování a dopravě. A není bez zajíma­vosti, že se díky západním expertům v Kataru začala ze zem­ního plynu vyrábět i syntetická moto­rová nafta (Syn Fuel), která splňuje nejpřísnější emisní normy. Největšími odběrateli katarského LNG jsou Japonsko a Jižní Korea, ale velký zájem o něj projevují i Čína s Indií. V prosinci 2015 historicky první dodávka zkapalně­ného plynu LNG dorazila do Polska, do nově postaveného ter­minálu ve Svinoústí. O vybudování terminálu, který je schopný pokrýt až třetinu polské spotřeby plynu, rozhodla polská vláda v roce 2006, o tři roky později se státní plynárenská a ropná společ­nost PGNiG dohodla na dvacetileté smlouvě o dodávkách LNG s katarskou firmou Qatar Gas. Pol­sko by tak nemělo být již závislé na jediném dodavateli zemního plynu, zároveň by se tím měla otevřít cesta k alternativním zdrojům zemního plynu i dalším zemím střední a východní Evropy. Navíc LNG na globálních trzích prudce zlevňuje a tato komodita se tak pro evropský kontinent stává stále zajímavější, na což u nás upozorňoval v ekonomické rubrice server iDNES.

Díky vysokým ziskům z dodávek zemního plynu a ropy si pak může Katar dovolit financovat nejen na Blízkém východě působící Muslimské bratrstvo, šířící zde islamismus, ale (spolu se Saudskou Arábií) i některé ozbrojené skupiny islamistů a dodávky těch nejmodernějších, a tedy i nejdražších amerických zbraní na bojiště Blízkého východu, které tam dopravuje Turecko. Ve skutečnosti tedy výzbroj většiny syrských džihádistů nefinancovalo Turecko (natož pak Američané), jak leckdy soudí naši novináři, ale Katar a Saudská Arábie. Pokud jde o dodávky munice a pěchotních zbraní z tureckých zbrojních skladů syrským Turkmenům, k těm prokazatelně docházelo v letech 2013 až 2014 ještě před tím, než vůbec začali Rusové v Sýrii budovat leteckou základnu. Všechno prasklo po tom, co v lednu 2014 turecké četnictvo (jandarma) zasta­vilo kvůli důvodnému podezření z pa­šování zbraní přes tureckou hranici kolonu ná­kladních aut. Tehdejší prezident Abdullah Gül pro­hlásil, že náklad byl „státním tajem­stvím“ a tehdejší premiér Re­cep Tayyip Erdogan během televiz­ního vystoupení krátce po zastavení aut dokonce tvrdil, že auta převážela humani­tární pomoc syr­ským Turkmenům. Přičemž místopředseda Syrsko-turkmen­ského shromáždění novináře ubezpe­čil, že žádná auta humanitární pomoc pro Turkmeny do Sýrie nevozila.

Na blízkovýchodních bojištích se objevují, díky nejrůznějším obchodníkům, i zbraně čínské prove­nience, pročež sdělovací prostředky již několikrát spekulovaly o zapojení čínské armády do bojů v Sýrii. Téměř polovina do Číny dovážené surové ropy totiž pochází ze zemí Blízkého vý­chodu. Čínská těžařská společnost China National Petroleum Corporation musela opustit ropná pole v Sýrii, podobně na tom je i čínská společnost Sinochem, údajně vlastnící padesátipro­centní podíl v syrských ropných polích. A pokud tato pole padla do rukou Islámského státu, museli tím Číňané utrpět značné finanční ztráty. Proto také syrské zdroje spekulovaly v říjnu 2015 o tom, že „Čína plánuje v nadcházejících týdnech vstoupit do bojů proti IS na území Sýrie.“ Některé za­hraniční servery dokonce uváděly, že „čínské válečné lodě se již vydaly přes Suezský průplav k syr­ským břehům“, avšak tato informace se nepotvrdila. Jak satelitní snímky syrského přístavu Tartus, kde je ruská námořní základna, spolu se zprávami z místních zdrojů dokládaly, nebylo zde po čínských válečných lodích ani vidu, ani slechu.