Přesto ruský zásah na území sousedního suverénního státu Ukrajina, nemůžeme dost dobře srovnávat třeba s okupací Československa v roce 1968: na náměstích krymských měst se celou noc tančilo a v zásadě Moskvou dosazený premiér Sergej Aksjonov to shrnul zcela lapidárně: „Vracíme se domů, do Ruska.“ A vyjádřil tak názor krymské ruskojazyčné většiny.  

Přestože tohle vše je pravda a většina ruského obyvatelstva návrat pod ruskou státní jurisdikci vítá, svět ruské angažmá v téměř čtyřměsíční ukrajinské politické krizi jednoznačně považuje za akt agrese. Ostatně jde o první případ v moderních ruských dějinách, kdy země ke svému území připojuje teritoria, která k němu formálně více než 60 let nepatřila – a klidně pomiňme, že někdejší připojení Krymu k Ukrajině bylo výrazem „chruščovského voluntarismu“, který se ostatně roku 1964 stal oficiálním důvodem politického pádu tohoto výrazného sovětského předáka. Nezapomínejme ovšem, že Nikita Sergejevič se k tomuto dárcovskému gestu rozhodl v okamžiku, kdy to bylo jednoduše jedno, protože jak Ruská federace, tak Ukrajina byly především součástí Sovětského svazu.  

Prezidentu Putinovi se rozhodně nedařilo a nedaří přesvědčit Západ o tom, že krymské referendum bylo regulérní. Dnes mu to ostatně jako další významné fórum připomněla schůzka ministrů zahraničí EU v Bruselu – i přesto, že Evropa sice sjednocující se, ale nejednotná, opravdu rázné postoje vůči Rusku zaujímá jen hodně ztuha.  

Zajímavá je ovšem jiná věc, již Putin, vypouštějící krymského džina z láhve, zřejmě nepředpokládal: Přijetí Krymu do svazku Ruské federace v podobě autonomní republiky rozjitřilo situaci v některých územních subjektech Ruska a minimálně může vyvolat vnitroruskou debatu o statutu těchto subjektů, jež se dnes dělí na oblasti, kraje a autonomní republiky – v tom posledním případě jde o výsadu na základě etnického příznaku. Minimálně to může znamenat, že regiony jako třeba Kalmycko či Tatarstán se budou domáhat větších pravomocí, než jim v současné době náležejí. Dobyvateli Putinovi zkrátka sice fandí dvě třetiny obyvatelstva, ale mezi domácími politickými elitami to tak nutně být nemusí.