Jako člověk činný ve finanční sféře se kromě voleb nemohu aktivně politicky angažovat (tak to alespoň cítím). Podporu konkrétních projektů organizací i jednotlivců však beru jako svou občanskou povinnost. A jsem rád, když uspějí, jako například iniciativa Rekonstrukce státu. Také její zásluhou byl nakonec – po mnoha výmluvách a odkladech – koncem minulého roku konečně schválen zákon o veřejném registru smluv.

Na„aktivismu“ Rekonstrukce státu, Nadačního fondu proti korupci a dalších neziskových organizací je nepatřičné snad jedině to, že ho tak moc potřebujeme. Vyrovnává totiž neaktivitu politiků. Alespoň někdo je tlačí, aby plnili, co slíbili a co mají v programech. Smutným příkladem, jak to dopadá, když chybí větší tlak veřejnosti, je kauza Mynář. Po vstupu do nového roku s příslibem nových předsevzetí čtenáře v novinách upoutají titulky, že kancléř prezidenta je stále bez prověrky a Národní bezpečnostní úřad zamítl jeho rozklad proti odvolání. Přesto Vratislav Mynář na svém postu zůstává.

Když si případ zadáte do vyhledávače, nejdřív se zdá, že Mynář nedostal prověrku kvůli tomu, že si před mnoha lety dal pár piv a pak sedl za volant. Tak to je jasné, řeknete si. Současný prezident není zrovna chlapík, který by někoho zbavil funkce kvůli incidentu s alkoholem. Jenže pak se dočtete, jak šéf NBÚ popírá, že by Mynářův rozklad zamítli kvůli tomuto prohřešku. A sám Mynář v přímém přenosu obviní NBÚ z jakési politické hry. „Chtěli po mě informace o finančních transakcích z let 2005 až 2013,“ tvrdí ukřivděně. „Neznám jediného člověka v této republice, který by si pamatoval, odkud mu před deseti lety přišly nějaké peníze.“