Skupina, která v dobách svého největšího rozmachu čítala kolem šesti tisíc lidí (z nichž většina byla podobně jako já sympatizanty) fakticky zanikla na přelomu listopadu a prosince. Zúčastnil jsem se tří „poradních ohňů“ a měl jsem tak možnost zblízka sledovat impotenci a programovou neujasněnost formace, která se tvářila jako záložní vlastenecká armáda, byla však ovládána lidmi v lepším případě naivními (pplk. Obrtel) v horším nacionalisty (např. člen vedení Národní demokracie Krejča). Po první konfrontaci s establishmentem se rozpadla a výše zmíněná FB stránka je dokladem žalostného stavu, v němž se nachází.

Je bohužel dokladem neuvěřitelné politické neschopnosti, že myšlenky domobrany se v ČR chopili političtí extrémisté, zatímco etablované politické strany nepřipravenost občanů na hrozbu terorismu prakticky nezajímá. Vláda chce posílit tzv. aktivní zálohy, což je součást Armády ČR, která plní úkoly NATO. To je však pro mnoho potenciálních zájemců o organizovanost v zájmu obrany nepřekonatelná překážka – proč by také měli riskovat zdraví a životy pro cizí zájmy? Armáda je láká na peníze. Chce jim platit za to, aby byli připraveni k nasazení v nějakých Mali, nebo Afghánistánech. Je však zajímá ochrana jejich žen a dětí, sousedů, domovů, obcí, řekněme i vlasti. Pro to, aby se mohli organizovaně sdružit na přijatelné a apolitické bázi však chybí projev politické vůle.

Politolog Petr Robejšek mne před časem oslovil jednoduchou úvahou: „Nelze-li bránit celek (myslel tím EU), je třeba bránit jeho části.“ A k tomu myšlenka domobrany, která je v českém mediálním prostoru všelijak shazována, slouží.