V něm označila Semelová invazi vojsk Varšavského paktu v roce 1968 za ,,internacionální pomoc", V. Biľaka zhodnotila jako pozitivní postavu československých dějin, a konečně výpověďi M. Horákové v politickém procesu v roce 1950 označila jako dobrovolné a nikoliv vynucené. Kincl měl podle žaloby utrpět psychickou újmu a bezprostřední úzkost, danou z možné restaurace komunistického režimu. I když jsou výše uvedené výroky lidsky odporné a nechutné, soud rozhodl věcně správně. Proč?

Zaprvé M. Kincl, který je členem TOP 09, nemohl ve skutečnosti utrpět žádnou psychickou újmu a úzkost, dané výroky, které M. Semelová pronesla. Na tomto bodě vlastně stála žaloba. I kdyby Kincla zkoumali soudem povolaní psychiatři, došli by ke stejnému závěru. Z morálního hlediska však nepochybně Kincl pravdu má. I když máme svobodu slova, některé výroky Semelové jdou až za hranu všeobecně přijímané (lidské) slušnosti. Kincl se tak může skutečně cítit dotčen či pohoršen. Soud však postupoval podle věcně právní roviny a ne podle emocí, a tak musel dát za pravdu komunistické poslankyni, ať se nám to líbí či nikoliv.