Za normálních okolností jsou tyto hodiny spíše ve znamení plánů a očekávání, než pohledu do zpětných zrcátek. Bilancují především média a politici, aby si tak vytvořili předpolí pro optimistické předpovědi ještě báječnějších časů, než jsou ty, které (díky jim, pochopitelně) právě prožíváme.

A lidé se veselí a připíjejí si na to. Nic proti tomu. Normální člověk má přirozenou tendenci prahnout po naději, nikoli užírat se úzkostmi a nejistotami tohoto klamného a klamavého světa – zvlášť, jsou-li ta nebezpečí tak reálná, jako ta naše současná. Je to příznačný paradox: Žijeme v období nevídaného nadbytku a blahobytu a přece jsme ve velké většině stále nespokojenější, plni obav z blízké i vzdálenější budoucnosti.

Jen někteří si totiž v plné míře uvědomují, jak křehký a na písku vystavěný je ten náš blahobyt – pokud jde o věci hospodářské – a tedy hmotné statky. Většina zato už víc než jen intuitivně vnímá, že jsme ohroženi něčím, na co bychom v minulých desetiletích ani nepomysleli: Že totiž vůbec nemusíme být. Titanic pluje na plné obrátky, na palubách – zvláště těch nejvyšších – se tančí a zpívá. Také posádka se tváří, že má plavbu plně pod kontrolou. Proč tedy nevěřit, že se stane zázrak a kry pohupující se těsně pod hladinou navzdory všem zlým zkušenostem parník tentokrát minou?

Společenství

Je to přirozené a vlastně správné. Ani v nejsložitějších životních situacích nemá člověk ztrácet naději. Lépe to samozřejmě jde, pokud není na své problémy sám. Pokud je členem společenství, jemuž důvěřuje.

„Zdravím vás!