Prezidentu Miloši Zemanovi patří mimo jakoukoli pochybnost titul Osobnost roku. Tedy patřil by – kdyby záleželo na tom, co si myslí naprostá většina české veřejnosti. Takovému stavu, kdy většina rozhoduje, se kdysi říkalo demokracie.

Protože ji však vystřídala mediokracie (vláda médií), je ve veřejném prostoru všechno jinak. Mainstreamoví propagandisté totiž mají za úkol přeměnit „politický lid“ ve stádo poslušných. Blahobytných zombií, které se nebudou bránit otevřené diktatuře zájmů mocných nevolených v pozadí americké a bruselské politiky – tak, jako se to téměř podařilo v západní Evropě. Proto když hlava českého státu ve vánočním poselství vyjádřila to, co si myslí absolutní většina národa, stala se okamžitě předmětem dramatického mediálního útoku.

Čí je naše země?

Taková otázka vypadá nesmyslně, protože na první pohled obsahuje odpověď: Je-li země naše, je zbytečné se ptát, komu patří. Jenže právě rozpor v této zdánlivě zřejmé skutečnosti odkryla v plné nahotě hysterická mediální reakce na prezidentovo vcelku prosté konstatování: Tato země je naše – a proto nemůže být obsazena každým, kdo si vzpomene, že si ji přivlastní. Ani nikdo zvenčí nemůže za nás rozhodnout, že sem přesune „nový genofond“, aby z nás a našich dětí namixoval „novou evropskou rasu“. Aby vymazal naši historii, tradice, způsob života – a vytvořil tak Nového evropského občana, pro nějž hlavním městem bude Merkelové Berlín (takzvaně Brusel).

Chce-li Miloš Zeman dotáhnout svou „vzpouru“ do smysluplného cíle, bude muset změnit dres. Z evropského federalisty v českého státníka.

Budiž však spravedlivě řečeno, že tímto samozřejmým konstatováním odkryl prezident Zeman současně krásou nechtěného také svou vlastní základní „slabost“, s níž do úřadu nastupoval. Myslím tím okamžik, kdy nad Pražský hrad, symbol naší státnosti, dal vztyčit modrý hadr se zlatými pěticípými hvězdami, jemuž se – bez jakéhokoli právního základu – říká „evropská vlajka“. Přitom nic takového ani v základních smlouvách (Lisabon) Evropské unie neexistuje – a stejně je tomu s Ódou na radost jako „Evropskou hymnou“.