Nedělejme si žádné iluze. Všude to funguje stejně. Klaka občanských aktivistů převlečených za novináře si za halasného vykřikování hesel o demokracii, svobodě slova, vyváženosti a objektivitě krade veřejnou televizní obrazovku pro sebe a své politické milce. Na ostatní zbývá jen paběrkování. A skřípění zubů. Takhle to funguje dlouhá léta. Jednoho dne ovšem „ostatním“ dojde trpělivost. 

Stalo se tak v Maďarsku, částečně na Slovensku, nyní to probíhá v Polsku. Po volbách se změní politické poměry v zemi a noví vládcové se odhodlají k radikálnímu řezu. Vždycky je kolem toho spousta křiku a obviňování, pokaždé se také připojí spřátelené eurounijní struktury, přesněji spíše ideoví zadavatelé a protektoři. Načež se Evropou line křik a nářek všech spřátelených propagandistů a manipulátorů i jejich politických a ideových spojenců.

Správné a pomýlené názory

Také Česká televize je zralá na podobné vymetení. Však také kritika její jednostrannosti – v posledních měsících především v souvislosti s Ukrajinou, Krymem a nyní s uprchlickou invazí – opět sílí a mezi občanstvem nebývale rezonuje.

Veřejnoprávní televize sice konzumuje povinné poplatky ode všech, za tyto peníze ovšem vyrábí propagandu pouze jedné názorové skupiny. To neznamená, že z obrazovky sem tam nezazní nějaký alternativní názor či že do vysílání občas není připuštěna alternativní tvář. Vlk se nažere, koza zůstane celá. V žádném případě to ale nic nemění na tom, že není nejmenšího sporu o to, kdo třímá otěže, respektive čemu a komu televize (prý) veřejné služby ve skutečnosti slouží. A aby bylo jasno, které názory jsou „správné“ a které „pomýlené“, vždy je po ruce „odborník“, jenž zaznělé pomýlené věty patřičně vysvětlí.