Dnes už málokoho zajímá to, proč vlastně a na jakých přesně technologických principech internet funguje. Podstatné je, že je víceméně pro každého demokraticky dostupný, celosvětově rozšířený a v zásadě standardními administrativními prostředky neregulovatelný, tzn. necenzurovatelný.
Internet se stal dorozumívací, informační a názorovou platformou nejen pro své původně zamýšlené uživatele (od vědeckých po vojenské kruhy). Stal se areálem svobody, využívaným zejména těmi, jimž je dosavadními standardními komunikačními prostředky svoboda slova upírána nebo omezována. Je to logické. Jakmile internet jako fenomén přestal být exkluzivní doménou vybraných zasvěcenců a stal se mj. předmětem působení obchodních zájmů, důsledkem nutně bylo masové rozšíření po celém gramotném světě. To je dnešní stav.
Ten je však solí v očích řady mocenských a na ně navázaných mediálních struktur, které díky všeobecné dostupnosti internetových obsahů přicházejí o svou výlučnost: monopolní podstavení na trhu informací, hegemonistické privilegium ovládat veřejný diskurs svými vlastními zájmy a tezemi. Dnešní internetová média nejenže poskytují vějíř kontrolních informačních zdrojů, a tím relativizují případné dezinformační a manipulační tendence jednostranné propagandy mocenských elit, ale zároveň umožňují interaktivně reagovat na každý zveřejněný podnět, a tím dávají vzniknout naprosto novému sociologickému jevu, novému „kmeni“ aktivních uživatelů internetových informací. Tito uživatelé už ale nejsou tak snadno ovladatelní, jako jejich předchůdci, jejich odpor či aspoň rezistence vůči zřejmým manipulacím je citelně aktivnější, a hlavně masovější. Což vede druhou stranu – dosavadní univerzální dohlížitele nad distribucí informací – k nervozitě stupňující se v hysterii až agresivitu. Vytváří se zde atmosféra boje mezi těmi, kdo hlásají schválené pravdy, a těmi, kdo si dovolují o nich pochybovat, či snad si je jen prověřovat z odlišných dostupných zdrojů. Tento jev nyní provází novou studenou válku mezi Západem (EU, USA) a Východem (Rusko, Čína) a zadělává to na válku skutečnou.
To je realita, která nás obklopuje. Stojí však za to vrátit se o nějaký čas zpět, konkrétně k 6. srpnu 1991. Toho dne zveřejnil Tim Berners-Lee svou myšlenku Word-wide-webu. Tím vypustil z láhve džina, který v principu odstartoval všechny události vedoucí k výše popsanému dnešku.
(Dnes již Sir) Timothy John Berners-Lee se narodil roku 1955 v Londýně Conwayovi Berners-Leeovi a Mary Lee Woodsové. Jeho rodiče, oba matematici, byli společně zaměstnáni v týmu, který postavil Manchester Mark I, jeden z prvních počítačů. Tim vystudoval Queen's College a Oxford University. V roce 1978 pracoval v D.G. Nash Limited, kde napsal software pro sazbu textu a operační systém. V roce 1980 působil v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě, kde napsal program jménem ENQUIRE, který mu měl pomáhat při dokumentaci nejdůležitějších faktů a spojovat je asociativně s nejrůznějšími komplexy úloh. Vzhledem k zásobě dokumentů, které byly k dispozici pouze v jednom exempláři a na jednom místě, jej napadlo vytvořit multimediální informační systém s dálkovou sítí, aby k těmto zdrojům existoval přístup z různých míst. Berners-Lee se nejprve ve svém plánu na World Wide Web zaměřil na vytvoření nástroje, jehož pomocí by šlo vyměňovat pohodlně data a myšlenky fyziků věnujících se výzkumu vysokoenergetických jevů, kteří byli roztroušení po celém světě. V roce 1989 Tim Berners-Lee společně s Robertem Cailliauem předložil první návrh projektu vytvoření distribuovaného hypertextového systému a tím byl zahájen projekt WWW. Krátce nato napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb (později přejmenovaný na Nexus), který byl určen speciálně pro počítač NeXT v CERNu.
Mimochodem: často se v běžném hovoru setkáme s tím, že pojmy „Internet“ a „web“ jsou využívány ve shodných situacích bez patrného významového rozdílu. Přesto však oba pojmy popisují dvě různé věci. Internet je globální systém vzájemně propojující počítačové sítě na celém světě. World Wide Web je však aplikace, která na internetu funguje. Je to služba poskytovaná v rámci internetu. World Wide Web je dnes obrovské množství stránek, dokumentů a jiných souborů vzájemně propojovaných hypertextovými odkazy. Samotný internet má historii mnohem delší a spletitější. První vizi počítačové sítě nalezneme v jedné próze Murrayho Leinstera z roku 1946. V únoru 1958 byla založena agentura ARPA (později DARPA), která měla po úspěšném vypuštění sovětského Sputniku zajistit v období studené války obnovení vedoucího technologického postavení USA. Dne 29. října 1969 byla zprovozněna síť ARPANET se 4 uzly, které představovaly univerzitní počítače v různých částech USA. Síť byla decentralizovaná, takže neměla žádné snadno zničitelné centrum, a používala pro přenos dat přepojování paketů (data putují v síti po malých samostatných částech, které jsou směrovány do cíle jednotlivými uzly sítě). Od té doby počet připojených počítačů i uživatelů sítě exponenciálně roste.
Zjednodušeně řečeno je tedy internet technologicky připraveným půdorysem, na němž se mohou odehrávat různé činnosti – od elektronické pošty či přímé komunikace (např. přes Skype) - po to opravdu podstatné, co dělá z internetu objev století. Totiž právě onen World-wide-web, propojující informace napříč obory, autory, publiky, geografickými a jinými determinantami. Teprve WWW dělá z internetu něco víc, než je telefon nebo poštovní holub. Teprve WWW opravdu změnil - a ještě dozajista změní svět.
Až donedávna se zdálo, že jednoznačně k lepšímu. Vždyť co je lepší, než více vědět, více rozumět, odpovědněji se rozhodovat. Mnozí si to však nemyslí. Dnes bojují proti jednotlivým autorům a obsahům na webu, v budoucnu budou nepochybně bojovat proti webu samotnému. A to bude jejich konec. Protože nemůžete dát lidem svobodu a pak jim vysvětlovat, oč je nesvoboda pro ně výhodnější. To nikdy v historii dlouhodobě nefungovalo, a není důvod, aby naše doba byla výjimkou. Jen není zřejmé, za jak dlouho a za jakou cenu k tomuto závěru dojdeme.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
