Radek Pokorný: Co Rath, Nečas a spol. netušili. Ambiciózní nicka z Okresu na severu chce vládnout

Když před Vánocemi 2011 pozatýkala protikorupční policie při mohutném zátahu exmanažery Ředitelství silnic a dálnic nastaly v mediálním mainstreamu doslova hody. Palcové titulky popisovaly stamilionové škody, které zkorumpovaní úředníci napáchali, reportéři nestačili sdělovat „uniklé“ senzační detaily z vyšetřování a komentátoři divoce fabulovali, jak vysoko kauza nakonec zamíří. Politici napříč politickým spektrem hlasitě pěli chválu na dobrou práci elitních policistů a státních zástupců, kteří konečně ťali do živého, mezi „nedotknutelné“. Že se na dálnicích krade, ví přece každý. „Už je to tady“, nejeden si zavzpomínal na počátek jiné „revoluce“.

A když se na jaře 2012 objevila zpráva, že hlavní aktér kauzy, bývalý výkonný ředitel ŘSD Michal Hala měl doma tajemný seznam poskytovatelů a příjemců černých peněz z ŘSD, opustila kauza hranice republiky.

Gigantická blamáž

Za čtyři roky se událo mnohé a je až s podivem, kolik polopravd a lží bylo od té doby v souvislosti s touto neuvěřitelnou blamáží našich protikorupčních „elit“ v mainstreamu prezentováno. K dnešnímu dni leží gró kauzy ŘSD po zásluze v odpadkovém koši Vrchního státního zastupitelství v Praze. Stamilionové škody, v souladu s tím, co od počátku tvrdili obvinění, nikdy neexistovaly. K žádnému uplácení, v souladu s tím, co od počátku tvrdili obvinění, nedošlo. Vyšetřování, v souladu s tím, co od počátku tvrdili obvinění, provázely natolik nestandardní praktiky všech možných „elit“, že ani soudobá revoluční prokuratura nad tím nemá odvahu zavřít oči.

Právní podstata kauzy byla od počátku naprosto nesmyslná, ony dodnes mainstreamem prezentované stamiliony nejen nikdy neexistovaly, ale dokonce ani existovat nemohly. Mnohaměsíční vazební věznění čtyř lidí bylo neodůvodněné a tudíž nezákonné.

Naopak kauza napáchala reálné stamilionové škody jak ke škodě obviněných, tak ke škodě zainteresovaných společností. A stádo „spravedlivých“ v souladu s námi prezentovaným předpokladem nehořekuje nad tragickým způsobem práce našich „revolučních“ složek, ale běduje nad tím, že se ty lumpy nepodařilo usvědčit. Co na tom, že nebylo z čeho.

Budování policejního státu

Drzost, s jakou se viník celé této ostudy, Vrchní státní zastupitelství v Praze, snaží ve spolupráci s mainstreamem prezentovat se naopak jako oběť spiknutí vyšetřovatelů a advokátů nás v redakci přivedla na myšlenku sestavením detailní mozaiky veřejně dostupných informací, prezentovaných bez valného zájmu převážně u souvisejících soudních líčení, zrekonstruovat skutečný průběh celé kauzy.

Nechceme tím, stejně jako v srpnu 2013, nikoho hájit. Koneckonců obvinění v kauze ŘSD se úspěšně obhájili sami. Chceme na konkrétním příkladu ukázat, že „prokurátorská republika“ není konspiračním výmyslem, ale krutou realitou. Věříme, že trocha fabulace a licence, nahrazující neznalost detailu, příběh nepoškodí, ale dodá mu na čtivosti.

Dějství I.

Historické souvislosti

Pro pochopení všech souvislostí je nutné přenést se v čase do sychravých předvánočních dnů prosince 2011. Či spíše připomenout si dnešním pohledem pár jmen.

Petr Nečas předsedá vládě a v jeho snažení, jakkoli marném, ho podporuje vrchní ředitelka kabinetu Jana Nagyová. Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa jsou sice neposlušnými, ale jinak váženými členy Poslanecké Sněmovny. David Rath je jedním z nejviditelnějších hejtmanů a nejhlasitějších sněmovních opozičních řečníků. Vlasta Parkanová jeho rétorské výkony sleduje coby místopředsedkyně Sněmovny z hůry předsednického stolu. Ivo Rittig či Marek Dalík jsou aureolou tajemna opředení podnikatelé.

Kdybyste komukoli z výše jmenovaných řekli, že v blízké či nedaleké budoucnosti se z nich stanou zločinci, ať už podezřelí, obvinění, vazebně věznění či dokonce nepravomocně odsouzení, považovali by vás patrně za blázna. Podobnou reakci bylo lze očekávat k tvrzení, že nejmocnější ženou České republiky bude Lenka Bradáčová a faktickým hybatelem politiky Ivo Ištvan. Kdo prosím? Bradáčová? Ta ambicemi onemocnělá dáma z okresu na severu? Ištván? A to je kdo?

Boj s korupcí konečně začíná

Ministerstvo dopravy i ministerstvo vnitra ovládají tou dobou Věci veřejné, dnes již zapomenutá a dokonce fakticky neexistující politická strana, která si dala na vývěsní štít boj se starými pořádky, „dinosaury“ a především s korupcí. Čím méně se klubu ambiciózních amatérů daří spravovat svěřené resorty, tím více sílí volání po rázné akci. Je třeba udělat něco velkého. Něco viditelného. Něco, čemu hlupáci zatleskají a co informované vyděsí. Někoho zavřít. „Boj s korupcí doopravdy začne, až někoho zavřeme“, objasnila tehdejší exponentka VV vicepremiérka Karolína Peake.

Někdy v té době zvedá ambiciózní státní zástupkyně Jana Jahodová, toho času na stáži na Vrchním státním zastupitelství v Praze, telefon a volá „elitnímu“ detektivovi protikorupční policie Václavu Jírovi, že akce Dálnice má zelenou. „Ale musíte stíhat i toho Halu. Udělejte si to, jak chcete“, řekne podle svědectví.

Michal Hala, někdejší letitý inventář vedení státního správce silnic a dálnic ŘSD ČR, toho času už ale poradce v oblasti financí a energetiky, nakupuje pro své blízké vánoční dárky, aniž by tušil, že letos budou rozbaleny poněkud předčasně.

Jak to udělat

Pokud má být formě učiněno za dost, není možné jen tak, jménem revoluce, někoho sebrat a zavřít. V duchu tradic Vítězného února musí zatčení proběhnout takzvaně legální cestou. A pokud přes všechny novinářské šplechty na nikoho nic nemáme, budeme si to muset vymyslet. Nějak tak asi vzniká bizarní nápad obvinit skupinu lidí, včetně Haly, z „odklonění“ státních peněz z byznysu kolem benzínových pump do soukromých kapes. Pro potřeby obvinění začali „elitní“ detektivové za dozoru „elitních“ žalobců tvrdit: stát je okrádán tím, že benzínové pumpy u dálnic stavějí soukromníci a pronajímají je olejářským firmám. Kdyby je stavěl stát, vydělal by erár více.

Elitním kriminalistům nevadilo, že tento model je uplatňován na všech pumpách, nikoli jen na těch, které si do stíhání vybrali tak, aby věc měla „příběh“. A nezarazil je ani fakt, že podle platné legislativy stát do benzínových pump investovat nesmí a tudíž z nich nemůže inkasovat žádný příjem. Stačila tato nesmyslná teze a pár násobků a třísetmilionová „škoda“ byla na světě.

Jenže co z toho? To diváka nezaujme. O tom, že tu či onde stát prohospodařil stamiliony či miliardy, čteme každý den v novinách. Kořením každé pořádné kauzy jsou úplatky, s kterými ale musíte lumpa chytit za ruku, ideálně s krabicí od vína. Ale to je zase organizačně poměrně náročné. Tak že bychom to pro začátek zkusili se svědectvím, které se však do té doby ve věci úplatku považovalo za naprosto neprůkazné?

A tak jednoho listopadového dne přijíždí na ŘSD skupinka „elitních“ detektivů a odvleče si s sebou vyděšenou a nicnetušící referentku právního oddělení, někdejší milenku jednoho z budoucích obviněných. Následuje dnes již známá mnohahodinová hra na hodného a zlého policajta: buď nám osvědčíš, co potřebujeme, nebo se domů nevrátíš. Pro povzbuzení fantazie je hladové svědkyni nabídnuto něco domácí slivovice. Když začne účinkovat, je k „všestranné spokojenosti“ sestaven protokol o svědecké výpovědi: za smyšlenou tehdy údajně šest let starou historku o jakémsi úplatku pro Michala Halu paní svědkyně přece jen smí odejít vyzvednout své dítě ze školky.

Výroba korupční kauzy v praxi

Člověk patrně nemusí být právník, aby věděl, že takovýto zrod trestního stíhání není ani zákonný, ani řekněme pochopitelný.

Fakt, že meritum věci bylo prokazatelně zcela smyšlené na úrovni stíhání lékaře za „vraždu“ nevyléčitelně nemocného pacienta, nasvědčuje tomu, že akce Dálnice musela mít ve struktuře policie a prokuratury velmi vysoké krytí, sahající patrně již naznačeným politickým směrem k vyznavačům nových pořádků. Autoři akce současně počítali s tím, že legislativě kolem dálnic rozumí v republice pár lidí a že naopak jejich tvrzení o údajných stamilionových škodách je natolik líbivé a na první pohled „logické“, že přezkoumávat jeho právní relevanci nikoho ani nenapadne. Tento předpoklad se ukázal jako správný. Podařilo se.

Hůře pochopitelné je sebevědomí „výrobců“ svědectví o uplácení Michala Haly. Ať už se odehrálo jakkoli, aby bylo vůbec použitelné, musel by u něj být přítomen soudce. A právě nepřítomnost soudce na onom podivném výslechu nahrává verzi, která je dnes pracně zpochybňována. Je totiž logické, že s opilou a vydíranou svědkyní se „elitní“ policisté a prokurátoři před soudcem „chlubit“ nemůžou. „Možná dostala štamprli na uklidněnou, rozhodně ji programově neopíjeli, nebyl tam nátlak,“ řekne k tomu o tři roky později jeden z autorů akce policista Leopold Černý. Drzost, s jakou s ledovým klidem, dokonce před soudem, připouští, že svědci se „před použitím“ běžně nalévají alkoholem (nikoli však „programově“) je příznačná. Na pováženou je naopak vlastní obsah takto získaného svědectví, alespoň jeho klíčové věty, v které je po sobě hned několik relativizujících slov stavící toto „svědectví“ na úroveň hospodského drbu.

Ale i zde se jako správný ukázal další předpoklad strůjců akce Dálnice: jak samo ŘSD, tak jeho exmanažeři mají tak příšernou pověst, že obsahem jejich trestního stíhání se nikdo zabývat nebude. Hlavně že konečně někoho zavřeli, čerta i s tím, že za vraždu mrtvoly. Koneckonců, že se na dálnicích krade, ví přece každý. A protože to každý ví, nebude se už nikdy nikdo zabývat tím, kdy, jak, proč a za čí peníze tato vskutku „pověst“ lidí kolem dálnic vznikla. Trefa i do třetího.

Bohatá nadílka

Že nesmyslná konstrukce merita věci a svědectví získané vydíráním stačilo k mediální obhajobě akce Dálnice, proto nijak nepřekvapí. Státní zastupitelství se na nezákonných postupech při její výrobě minimálně v osobě prokurátorky Jahodové aktivně podílelo, a těžko čekat že by „střežilo zákonnost“ trestního řízení, jak mu ukládá zákon. Zaráží však, jak snadno tato konstrukce opakovaně prošla přes vazební soudce.

Absurdita tažení proti exšéfům dálnic je totiž plně patrná až dnes, čtyři roky od prvních vazebních jednání den před Vánocemi 2011. Srovnáme-li totiž argumentaci, na základě které bylo prokuraturou jejich stíhání dnes zastaveno a argumentaci, kterou se od počátku, včetně vazebních jednání tito „zločinci“ hájili, zjistíme, že tato argumentace je naprosto totožná. Bylo by asi na místě zeptat se paní a pánů soudců proč se argumenty obviněných opakovaně odmítali zabývat, ačkoli to bylo jejich povinností. A rovněž je na místě se ptát, proč se tak stalo právě na okresním soudu Praha – východ, který o několik měsíců později bude ve stejně nezákonné vazbě držet Davida Ratha.

Buď jak buď tři exmanažeři ŘSD a jeden podnikatel „oslaví“ Vánoce 2011 v ruzyňských celách.

Proč?

Nebudeme asi daleko od pravdy, když si zafabulujeme, že základní otázkou těch Vánoc pro všechny vězněné byla jednoduchá otázka: proč? Okatá vachrlatost celé konstrukce totiž přímo vybízí k odpovídajícímu jednoduchému vysvětlení: tady o žádné pumpy nepůjde. Na straně druhé ten skutečný záměr musí být dostatečně velký, aby evidentně nezákonný vznik celé akce v budoucnu bezpečně „přikryl“.

„Iniciátoři akce Dálnice si tak mohli být právem jistí, že sklidí hlasitý potlesk a že současně na jejich "drobné přešlapy" bude nahlíženo právě v duchu již zmíněného Gottwaldova "když se kácí les"“, napsali jsme k tomu v srpnu 2013 v narážce na fakt, že dálniční exmanažeři, tou dobou již ve „výslužbě“, byli vděčnými pokusnými králíky „nové justice“.

Ano, představa jak kdysi mocný Michal Hala šůruje ruzyňské chodby pověstným „kombajnem“ (kovový stůl vzhůru nohama obalený v dece) je velmi vděčná. Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že Hala byl tou dobou možná „kádrovou rezervou“ sociálních demokratů, s kterými spojil svoji kariéru, ale při vzniku kauzy Dálnice stál však už mimo oficiální struktury. Jeho reálný vliv byl už jen okrajový a těžil z obrovského množství kontaktů, údajně nebezpečně sloní paměti a exkluzivního přístupu k informacím. A právě tato „pověst“ se mu na jaře 2012 stane doslova osudnou.

Dějství II.

Halův seznam

Jako první tu informaci otiskne Právo: při domovní prohlídce u Michala Haly se kdesi dobře uschovaný našel seznam poskytovatelů a příjemců černých peněz ze zakázek ŘSD. Tak takovou bombu jsme tu ještě neměli. Zpráva obletí celý mainstream a převezmou ji i zahraniční média. Divoké spekulace komentátorů na téma kdo je, a kdo není, na Halově seznamu neberou konce.

Stačila by však patrně jen lehce nadprůměrně namáhavá úvaha k závěru, že na této historce něco nesedí. Minimálně: pokud už by něco takového existovalo, musel by patrně Hala být lehce retardovaný, aby si to schovával doma. Mimochodem spekulace o údajné existenci tohoto materiálu, které protikorupční policie jednoduchým rázným dementi nikdy neuťala, trvají dodnes a okruh těch, kdo věří, že Halův seznam existoval a byl stopen temnými silami uvnitř policie, je kupodivu nemalý.

Přesto lze v této bizarní historce patrně nalézt klíč ke vzniku celé akce Dálnice. To, že za celou věcí muselo být „něco víc“, je zřejmé. A začneme-li na údajný Halův seznam nazírat jinou optikou, pohledem „pokud by opravdu byl“, rýsuje se sice šílená, ale jasně patrná konstrukce hodná soudobých prokurátorů: pokud Halův seznam je, musíme se k němu dostat. Za každou cenu. Udělejte to, jak chcete.

Příběh pedofila

Jenže v protikorupčním kombajnu se patrně cosi zadrhlo. Není divu, hovoříme-li o době, kdy byl protikorupční průmysl ještě manufakturou. Předpoklad, že vazbou zlomený Hala výměnou za svobodu ochotně pomůže neexistující seznam dovyrobit, nevyšel. Podle dobře informovaného zdroje byl tím zádrhelem sám Hala. Organizátoři akce Dálnice pevně věřili Halově mediálnímu obrazu a nepředpokládali, že by „milovník opulentního stylu života“, jak byl intenzivně líčen, dokázal peklo vazební věznice ustát.

Ale Hala nejenže nežadonil o „spolupráci“, ale dokonce prostřednictvím svých advokátů celou kauzu se seznamem veřejně popřel. A redakci Parlamentních listů počátkem února doslova vzkázal: „Bojím se dalších „senzačních“ nálezů a vyrobených důkazů.“ A měl je mít.

Krátce na to „unikne“ další mediální bomba: Hala měl doma dětské porno. Následuje notoricky známý příběh o historických 3,5“ disketách, na kterých měla být uložena více než stovka pedofilních obrázků. Nic nepomohlo, že se tamtéž nenalezlo jakékoli zařízení, které by diskety umělo přehrát. Nepomohl ani znalecký posudek, podle něhož Hala není pedofilně orientován. Nevadí ani to, že část souborů na disketách je datována v lednu 2015, tedy v době, kdy už Hala sedí ve vazbě. Nevadí spousta dalších podivností. Hala byl veřejně označen za pedofila.

Vítej v pekle!

Podle Halovy výpovědi prezentované nedávno u soudu tato forma nátlaku téměř uspěla. Zejména ve chvíli, kdy se rozběsněná prokurátorka Jahodová rozhodla k nevídanému kroku. Přesto, že znalecký posudek k Halově sexuální orientaci byl zpracován, a vyzněl jednoznačně v jeho prospěch, využila „strážkyně zákonnosti“ mimořádného institutu a odeslala Halu na „pozorování“ do vězeňského blázince. Je otázkou, jestli právě toto nestálo na začátku podivného příběhu o disketách. „V té době jsem se bál o život“, vypověděl k tomu Hala s tím, že si jen stěží lze představit ideálnější prostředí, kde s pomocí obušků a léků nějaký ten seznam „zkorumpovaných“ dovyrobit.

Netřeba dodávat, že příkaz k Halově internaci v nejhlubších patrech pozemského inferna „obouchala“ soudkyně okresního soudu Praha východ. Zabránil mu až krajský soud, neskrývaje nad tímto postupem prokuratury a okresního soudu rozpaky. Ale pro budoucnost je jistě dobré vědět, že „nová justice“ disponuje legálně se tvářícím nástrojem, jak dostat člověka do blázince.

Tato část kauzy skončila teprve nedávno a to bez meritorního rozuzlení. Elitní detektivové, kterým mimochodem tento mravnostní delikt vůbec nepříslušel, bagatelní trestný čin s horní sazbou jeden rok „vyšetřovali“ přes tři léta, tedy, tak dlouho až byl skutek promlčen. Z toho mála, co bylo u soudu prezentováno, se nelze zbavit dojmu, že „vyšetřování“ kauzy brzdili sami policisté netoužící zjevně po tom, aby se podrobnosti této bizarnosti probíraly u soudu. Sám Hala se ale nechal slyšet, že bude na soudním projednání věci trvat a tak definitivní tečka této podivné části příběhu dosud napsána nebyla.

Je však zřejmé, že minimálně v mediální rovině se cejchu pedofila Hala zbaví jen těžko.

Odvolávám, co jsem odsvědčila

Původní kauza Dálnice, tedy ta papírová, ta, která figuruje v oficiálním policejním spise, žije vlastním životem. Je čas si připomenout, že klíčovým trumfem kriminalistů jsou dva utajení svědci. Jedním je již zmíněná podnapilá dáma a druhým recidivista podvodník, toho času opět ve výkonu trestu. Bohorovnost, s jakou protikorupční policie kauzu zpracovává, vede k tomu, že přímo ze spisu je identita obou svědků zřejmá a není divu, že advokáti obviněných toho od počátku využívají. Pro další vývoj událostí je třeba zdůraznit, že se píše počátek roku 2012.

Snažení advokátů je však bezúspěšné: nepomáhá ani již zmíněná procesní nepoužitelnost svědectví opilé sekretářky, ani fakt, že při druhém výslechu policie za asistence prokurátorky Jahodové vědomě porušila zákaz výslechu, protože onen recidivista byl ve vztahu ke svědectví v postavení advokáta, a tudíž vypovídat nesměl. S tím si policie a prokuratura poradily velmi svérázně: pokud svědek vystupuje v jiné identitě, zákaz výslechu se na něj nevztahuje, protože přece jde o jinou osobu. Vítejte v Kafkově zámku.

A ne dosti na tom. Na jaře 2012 dochází k dalšímu klíčovému okamžiku: v listopadu opilá a vydíraná svědkyně je vyslýchána znova, tentokrát ve vlastní identitě, za přítomnosti advokátů, tudíž bez různých domluv a pochopitelně bez alkoholu. A světe div se: na přímý dotaz policisty, tedy nikoli někoho z advokátů, jakékoli uplácení popírá a postupně popře celé své podivné listopadové svědectví. V právním státě by toho času stále věznění exmanažeři nejen šli domů, ale paní svědkyně by byla patrně ihned stíhána, protože při jednom z výslechů musela logicky lhát. Rovněž by patrně byli stíhání policisté, kteří ji vydíráním ke křivé výpovědi donutili. V Čechách, v počátcích protikorupční revoluce, se však nestane vůbec nic. Až za několik let se tyto evidentní trestné činy policistů kopnou pod stůl jako promlčený kázeňský přestupek. Tento fígl se bude v budoucnu ještě mnohokrát hodit.

Policejní double-think

A nic se v kauze Dálnice nestane až do léta 2012. Nesmyslnost právní konstrukce celé kauzy nevadí ani okresnímu, ani krajskému, ani Ústavnímu soudu. „S právním názorem obviněného se soud neztotožnil“, stojí v jednom rozhodnutí o prodloužení Halovy vazby. Je dobré vědět, že za časů prokurátorské republiky mohou mít policisté, prokurátoři a dokonce i soudci „jiný právní názor“ i na to, co je zcela jednoznačně napsáno v zákonech.

Rovněž se Halovi nepodaří u soudu dokázat, že mu nepatří firmy těžící z pumpařského byznysu, ani že nemá jiný majetek v zahraničí, který by mu usnadnil útěk, jak tvrdí prokurátorka Jahodová. Hala marně vysvětluje, že celá věc je nesmysl, a že přece kvůli nesmyslu nestráví zbytek života na pustém ostrově. A tak opustí brány ruzyňské věznice v přímém přenosu naší milé Veřejnoprávní až v srpnu 2012.

Krom první výměny vyšetřovatele pak nastává mnohaměsíční ticho. Na jaře 2013 je všem obviněným, i některým dalším osobám, sděleno nové obvinění, týkající se dalších dvou čerpacích pump. Předmětné policejní usnesení je tragikomickou směsicí Kafky, Orwella a Cimrmanna. Policie sice dochází k poznání, že ŘSD stavět čerpací pumpy nesmí, což jí však nebrání původní stíhání za jejich „nestavění“ vést i nadále. Nové obvinění formulované bizarním orwelovskýmnewspeakemstojí na myšlence, že pokud ŘSD benzinky stavět nesmí, měli exmanažeři legislativu změnit, ne ji „zločinně dodržovat“. Vítejte na Kafkově zámku podruhé.

V jednom usnesení tak policie zastává dva naprosto protichůdné názory, přičemž naprosto opačné jednání, tedy jak nestavění, tak stavění pump, je tak jako tak trestné. „Státní zastupitelství nás nutilo zahajovat další a další trestní stíhání, aniž by k tomu byl zákonný důvod“, řekne k tomu za dva roky u svého soudu vyšetřovatel Kotrč, který tuto zhovadilost, výslovně však „na pokyn“ prokurátorky Jahodové, podepíše. Už za měsíc toho bude patrně litovat.

Prohnilí proti prohnilým

V květnu 2013 dochází k dalšímu nečekanému zlomu: vyšetřovatel Kotrč se snaží odstranit rozpory ve výpovědi klíčové svědkyně, která jednou uplácení odpřisáhne a podruhé výslovně popře, a snaží se ji předvolat k další výpovědi. Svědkyně se však s pláčem hroutí a popisuje šokovaným policistům praktiky jejich kolegů: nátlak, vydírání, alkohol. „Nechci to zažít znovu“, řekne Kotrčovi. Ten o tom pořídí záznam a založí jej do spisu, odkud jej legální cestou získají advokáti. A pochopitelně začnou klást nepříjemné dotazy – a to tentokrát už samotné Lence Bradáčové, pod kterou Jahodová spadá.

Když se advokáti obviněných dozvědí, že do sídla protikorupční policie vtrhla generální inspekce bezpečnostních sborů a spis „Dálnice“ zabavuje, začalo obrazně řečeno bouchat šampaňské. Ledy se prolomily. Lenka Bradáčová to přece jen bere padni komu padni. Úsměvy však rychle tuhnou, to když se šokovaní advokáti dozvídají, že v síti inspekce neuvízli autoři akce Dálnice, ale právě „odbojář“ Kotrč, který na nezákonné praktiky svých kolegů upozornil. A zkoprní zcela, když se dozví, že zásahu inspekce je přítomná i Jahodová, nikoli však s pouty na rukou, ale aby jménem vrchního státního zastupitelství na počínání inspektorů dohlížela. Pak asi nepřekvapí, že Jahodová vyšetřující Jahodovou dojde k závěru, že je vše v pořádku.

Zkusme si v tomto světle tipnout, jak asi dopadne vyšetřování, zda policisté v soudobé Rittigově kauze Oleo skutečně podpláceli svědky, když jej vede prokurátor, který práci podezřelých detektivů na kauze Oleo sám dozoroval.

Bradáčová na scénu!

Vyšetřovatel Kotrč je v létě 2013 zadržen, v jeho bytě i na faře, kterou jako vysvěcený kněz spravuje, proběhnou domovní prohlídky, načež je obviněn, že v květnu 2013 z „vyzradil“ identitu utajené svědkyně. Ano té, jejíž plné jméno stojí už v prvním podání advokátů z ledna 2012, ano té, jejíž jméno se už na jaře 2012 objevuje v médiích, ano té, kterou reportéři soukromé televize později navštíví v místě jejího bydliště. Kotrč se dává slyšet, že jde o pomstu Bradáčové, kterou upozornil na její osobní angažování v kauze ŘSD a jen tak tak se vyhne vazbě: soudkyně upozorňuje, že nemůže vzít člověka do vazby jen proto, aby se nemohl hájit.

Ono osobní angažmá „neposkvrněné“ Lenky Bradáčové v kauze Dálnice lze číst dvojím způsobem: to snadněji patrné je, že svému kamarádovi, který se o kauzu otřel, její podřízená Jahodová kejklemi se spisem zajistila, že v jednu chvíli byl obviněný a čárymáryfuk najednou byl už jenom svědek.

Je tu však ještě jedna nepříjemná okolnost. Je známo, že Lenka Bradáčová má byt ve stejném víkendovém harachovském apartmánu jako jeden z obviněných. To by asi až tak nevadilo. Povídá se však o tom, že „sledka“ nasazená právě na jednoho z obviněných „omylem“ nafotila právě Bradáčovou s jistým elitním plukovníkem, kterého asi ani netřeba jmenovat, při dostaveníčkách evidentně nepříliš pracovního charakteru. Právě tyto fotky se měly ze spisu záhadně ztratit a dnes jsou neznámo kde, z čehož prý Bradáčová viní právě Kotrče.

Dějství III.

Tak tady to máte

Manévry inspekce však přece jen nezůstávají bez odezvy: Jahodová ještě stihne rozhodnout, že kauzu nesmyslně sloučí s případem vytunelované advokátní kanceláře (což mimochodem „očistí“ již zmíněného kamaráda Lenky Bradáčové) a předá ji na „venkovskou“ expozituru České Budějovice. A pak sama „plánovaně“ z Vrchního státního zastupitelství odchází zpět na „domovský“ Středočeský kraj, kde mimochodem řádí dodnes. A Bradáčová s ledovým klidem oznámí, že i kdyby chtěla, nemůže proti Jahodové nijak zasáhnout, protože už nespadá do její kompetence. Vítejte na Kafkově zámku potřetí.

Člověk nemusí být znalec policejního zákulisí, aby pochopil, že převedení kauzy z pražské centrály kamsi na „venkov“ znamená hození flinty do žita. Očekávání do kauzy vložená se nenaplnila, tak už to nějak doúřadujte. A tak podle legendy jednoho dne přijede na nádvoří bývalých českobudějovických kasáren, kde pobočka protikorupční sídlí, avie, z které se vysypou pytle, šanony a i volně ložené papíry a důstojník pražské centrály lakonicky oznámí svým „venkovským“ kolegům: „Tak tady to máte a dělejte si s tím, co chcete“.

Ztráty a nálezy

Českobudějičtí vachmajstři z hromady vytáhnou tu kus spisu, tu nějaké zabavené hodinky či na ně vykoukne jiné překvapení. A začnou úřadovat a zase se začnou dít věci.

Věci z domovních prohlídek se vrací nedotčené, neboť nikdy pro žádné „trestní řízení“, v jehož jménu byly „neodkladně“ zabaveny, nesloužily. Jediné, k čemu výstupy domovních prohlídek posloužily, bylo udržení obviněných ve vazbě. Vše už probíhá za naprostého nezájmu médií. Nikoho už nezajímá, že drtivá většina věcí, o kterých bylo v prvních týdnech kauzy referováno, buď rovnou neexistovala (například údajná sbírka Halových hodinek Breitling), nebo patřila jiným osobám a ani teoreticky nemohla mít s vymyšlenou kauzou nic společného.

Média ani nezajímá další převrat v kauze, když policie v naprosté tichosti vrátí jednomu z obviněných směnku na patnáct miliónů korun, s kterou byl teatrálně zatčen. Nepřipomíná vám to tak trochu ony kilogramy zlata zabavené později při protivládním puči? Inu, co se v mládí naučíš…

A nikdo se už nemá dozvědět, že při problematické domovní prohlídce u Halova bratra, kde byl exmanažer zadržen, záhadně zmizel milion korun. Ani to, že když je na to policie upozorněna, ještě záhadněji se pak asi polovina peněz zase „najde“. Když je „zmizení“ zbytku hotovosti vyšetřováno, dozor provádí opět Vrchní státní zastupitelství v Praze, které opět vyšetřuje samo sebe a opět dochází k „překvapivému“ závěru, že žádné peníze vlastně neexistovaly.

A to i přesto, že jsou zachyceny ve fotodokumentaci, kterou prováděla sama policie. Vzhledem k další neuvěřitelné smůle, že zásahové skupině zároveň „selhaly“ všechny fotoaparáty a dokonce i kamera, jsou fotky dělané mobilem, nekvalitní, rozmazané, čísla bankovek jsou nečitelná a jejich soupisku v rozporu s předpisy nikdo nepořídil. Pak je snadné „nevidět“.

Vždyť benzinky stavět nesmí!

První skutečný zlom nastane až na podzim roku 2013, kdy Nejvyšší státní zastupitelství zruší část kauzy, ono „zločinné dodržování zákonů“. V příslušném rozhodnutí napíše státní zástupce velmi diplomatickou formulaci, která přeložena do češtiny zní jednoduše: exmanažeři mají od počátku pravdu. ŘSD benzínové pumpy nejen že není povinno stavět, ono je dokonce stavět nesmí.

Opět to vypadá, že kauza nutně musí s ostudou zamířit do koše. Ne tak v Čechách. Podřízené Vrchní státní zastupitelství v Praze tuto tezi sice uznalo, ale jen ve zrušené části stíhání. V té původní trvá na tom, že nestavět „státní“ pumpy je zločin. Soustava státního zastupitelství tedy bude v kauze ŘSD po mnoho měsíců zaujímat postoj, který sama popírá. O tom se ani Orwelovi nezdálo.

Popis všech dalších absurdit by vydal na knihu. U každé jedné se nevyhnete úvaze, jestli je něco takového opravdu možné. Pro zajímavost už jen pár perliček: kauzu neohrozilo ani to, že původní utajený svědek se později sám stal obviněným a vystupoval tak v případu ve dvojím procesním postavení.

Prokuratura a policie nadělala kauzou ŘSD i spoustu ostudy v zahraničí, o čemž se rovněž nikdo nemá dozvědět. A tak mainstream ponechává bez povšimnutí, že takzvané žádosti o zahraniční právní pomoc jsou plné lží. Prokuratura, aby dodala věci zdání naléhavosti, do omrzení omílá tezi o zpronevěřených stamilionech a to i v době, kdy už prokazatelně musela vědět, že žádné stamiliony nikdy neexistovaly, ani existovat nemohly.

Jak z Waterloo udělat Slavkov, aneb díky Bohu za Kotrče

Čím více je jasné, že „největší korupční kauza své doby“, skončí obrovskou blamáží, tím úpěnlivěji se hledá přijatelné vysvětlení, proč „symboly korupce“ nebylo možné zavřít. A v tom jsou soudruzi z prokuratury opět obdivuhodně vynalézaví. Pokud by se někomu zdálo, že z téhle blamáže se prostě nedostanou, pak chyba lávky. Ještě máme přece v rukávu Kotrče a pokrokový tisk.

Nějak tak vzniká ona naprosto geniální lež, kterou už nyní můžeme sledovat v přímém přenosu: kauzu zhatil zlotřilý kriminalista, který ještě zlotřilejším advokátům vyzradil identitu utajené svědkyně, čímž celá kauza, z jakýchsi formálních důvodů, lidově řečeno spadla pod stůl. A tak nějak v podkresu (to si máme s pomocí internetových diskutérů domyslet) se nenápadně vkrádá líbivé poselství: Hala a spol. si nejspíš za zlomek z těch nakradených stamilionů vyšetřovatele Kotrče jednoduše koupili.

Opět by stačila jen průměrně namáhavá úvaha, aby bylo zřejmé, že nejde než o marketingovou akci Vrchního státního zastupitelství k oblbnutí davů. Nejde ani tak o to, že žádné stamiliony, o které by se „zločinci“ mohli podělit, existovaly jen ve fantasmagorických úvahách ideových otců a matek akce Dálnice. Nejde asi ani o to, že přece jen je Kotrč kněz, u něhož by snad mohla být předpokládána jistá míra morální integrity. A koneckonců ani nejde o to, jestli postupem založení sporného záznamu do spisu, kterým „vyzradil“ všeobecně známou identitu „utajené“ svědkyně, vyšetřovatel Kotrč formálně naplnil či nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, za který nyní stojí před soudem.

Meritum celé věci tkví v něčem jiném: nikdo se nemá dozvědět, že i kdyby ono sporné svědectví policisty opilé a vydírané svědkyně bylo posouzeno jako přípustné, na krach akce Dálnice by to nemělo sebemenší vliv. Ať už totiž paní svědkyně vypověděla cokoli, nemohla její výpověď změnit platné zákony, podle kterých byla akce Dálnice od počátku naprostý nesmysl.

Dva příběhy o témže

Buď jak buď, když v létě letošního roku Vrchní státní zastupitelství původní kauzu zastavilo, nabízí se zbytku publika, které o vyčpělou kauzu ještě stojí, dva velmi poutavé příběhy.

V tom jednou figurují mazaní a důvěrně známí lupiči, kteří po léta rozkrádali stavby dálnic, které jsou (jak víme ze studie zpracované vyhlášeným odborníkem na cokoli, investigativním reportérem České televize Filipem Černým) u nás údajně nejdražší na světě. Symbolem těchto rozkradačů je právě Hala. Politicky tlačená rychlokvaška s turbotitulem z Plzně, arogantní novodobý Chlestakov, který si nechal od dodavatelů ŘSD sponzorovat své drahé koníčky a aby všem ukázal, s kým mají tu čest, uspořádal opuletní narozeninovou oslavu asi tak za sto milionů korun, kde se pojídaly malé děti nadívané stodolarovkami, a každý účastník dostal na památku sloní kel.

Nelze se zkrátka zbavit dojmu, že lidé namočení do kauzy ŘSD zaplatili za svou mediální pověst. A opět: nepřipomíná vám to něco? Nemáte tak trošku pocit deja-vu? Nevybavuje se vám únavou pobledlý „korupčník“ Ivan Langer převážený docela nedávno po nocích z místa na místo?

Muži s kontroverzní pověstí

Je-li součástí jakékoli kauzy mediálně lynčovaný jedinec, pak je skandující většině podstata dané kauzy lhostejná, byť by šlo jako v kauze ŘSD o prokazatelně absurdní nesmysl. Ba co hůř. Této části publika vlastně ani nevadí, že záminka k vyrabování bytů a vazebnímu věznění byla, jako v kauze ŘSD a později v mnoha dalších, vyrobena estébáckými metodami. Tady je ono prokurátorské „udělejte to, jak chcete“ v podstatě mottem. Vtrhněte jim do domů, zmáčkněte je ve vazbě, vždyť „každý ví“, že kradou. Vždyť to psali v novinách. To by bylo, abyste něco nenašli.

Kdo by pak chtěl slyšet, že mediální pověst je vskutku „pověstí“, kde se zlomek původní reality lidovým podáním přetaví v báchorku. Ano, Hala přišel na ŘSD na konci devadesátých let za éry ČSSD. Ale za téměř deset let spolupracoval s celkem pěti ministry čtyř politických příslušností, což jaksi nejde dohromady s tvrzením, že partajní knížka byla jeho jedinou kvalifikací.

Ano, Hala (stejně jako například pravdoláskařská protikorupční ikona Václav Láska, které to ale nikdo nepřipomíná) studoval práva v Plzni. Pět let a obě jeho práce jsou řádně založeny v archivu Západočeské univerzity, nikam se „neztratily“. Ano, Hala závodil, ale s desetitisícovými náklady, které při platu vysokého státního zaměstnance mohl financovat ze svého. Navíc v autě, které Česká televize vyfotila do své „senzační reportáže“, a které je polepeno logem firmy údajného sponzora, nikdy nejezdil. A historku o „opulentní párty“, ve skutečnosti charitativní sbírce pro děti nemocné cukrovkou, kterou Hala zaštítil a na kterou (podle faktury dodnes bez povšimnutí založené v archivu ČTK) vydal 100.000,- Kč, tedy asi jeden měsíční plat, už ani nemá smysl vyvracet.

Nepopulární verze

Za těchto okolností je relevantní otázkou, proč vlastně věřit té druhé verzi, kterou nejlépe prezentují slova bývalého kriminality, nynějšího poslance Zdeňka Ondráčka, která jsme už jednou citovali: „Policie a státní zastupitelství v honbě za velkou rybou vykonstruovala a zmanipulovala důkazy, na základě kterých poté zahájila trestní stíhání.“

I kdybychom připustili zvrácenou teorii, že je „morálně správné“ vymýšlet si k honbě za domnělými zločinci falešné záminky a postavili tak naši zem na roveň nějaké banánové diktatury: rozběsněná policie převrátila všem aktérům kauzy životy naruby. Bezvýsledné „Hledání pokladu na Stříbrném jezeře“, jak to sám Hala v jednom z mála mediálních výstupů trefně pojmenuje, probíhá bezmála čtyři roky v sedmi státech.

Na Halovi jsou postupně vyzkoušeny všechny dnes dostupné stupně mučení: od nesmyslné opakovaně prodlužované vazby, mediální štvanice na celou rodinu, až po evidentně vykonstruované obvinění z pedofilie spojené s vidinou „pozorování“ ve vězeňském blázinci. Opět bezvýsledně.

Pokud tedy měl grandiózní nesmysl s benzínovými pumpami posloužit pouze jako „morálně obhajitelné“ beranidlo, jak se vychytralým lumpům z ŘSD dostat na kobylku, pak i zde naše „protikorupční“ elita šlápla vedle. Ukazuje se, že stíhání „mužů s kontroverzní pověstí“ jen na základě mnohdy cíleně šířených mediálních výmyslů a s vidinou „to by bylo, aby se něco nenašlo“ produkuje toliko „držitele dětské pornografie“ a „daňové úniky“ z darovaných kabelek.

Základy policejního státu položeny

A právě proto je tu ještě ta nejméně populární verze: skupinka lidí uvnitř policie a státního zastupitelství si pomalu začala uvědomovat, že doba je zralá ke změně. Lidé nevěří politikům. Jsou zhnusení. Uvěřili mediálnímu obrazu sebe samých. Uvěřili ve virtuální realitu. A chtějí rázná, jednoduchá a efektní řešení. „My si, soudruzi, budeme vládnout sami“, řekl údajně za únorové vládní krize roku 1948 Klement Gottwald svým soukmenovcům, načež méně chápavému Júliu Ďurišovi vysvětlil, že má-li být komunistický převrat úspěšný, musí proběhnout legální cestou. Tak jakýpak puč? Strana pouze ústavní cestou převzala nelehké otěže odpovědnosti.

I architekti současného policejně-prokurátorského zřízení, kteří chtějí předčít své veliké učitele, proto potřebují vzbudit nejen dojem zákonnosti, ale i jakéhosi „morálního“ oprávnění páchat dobro. Dnes a denně je nám různými „občanskými“ a „nevládními“ „aktivisty“ vléváno do hlav, že jsme skrz naskrz zkorumpovaná země. Dnes a denně nám „svobodná“ média servírují pověsti o zločinných úřednících, podnikatelích a politicích. A proto poslušně jásáme, kdykoli „elitní“ policisté za dozoru ještě „elitnějších“ žalobců seberou nějakého toho „muže s kontroverzní pověstí“ a obviní jej. Třeba z potopení Titaniku.

Pohádka (ne)končí

Sluší se ke konci vrátit na začátek. Je prosinec 2011. Petr Nečas, David Rath, Vlasta Parkanová a desítky dalších spořádaných občanů usedají se svými blízkými ke štědrovečerní večeři. Michalu Halovi a třem jeho kolegům dělají nad umělohmotnými miskami společnost zloději, lupiči a vrazi.

Prokurátorka Jahodová nad salátem a rybou sepisuje „Halův seznam“ a přemýšlí, jestli ho seřadit abecedně, nebo podle významu. Aby to vypadalo věrohodněji. Přes ujištění informátorů, že „paranoidní účetní dálniční mafie“ má tuto bombu pečlivě uschovanou doma, se bohužel nenašel. Ani v mouce, ani v cukru. Ale co, nekažme si Vánoce. Však on ho po svátcích podepíše.

A, milý Ježíšku, šéfkou protikorupčního speciálu budu já. A ne nějaká Bradáčová. Zavřela jsem Halu a pak všechny z jeho seznamu. Ano, seznam jsme si vymysleli, stejně jako jsme si vymysleli kauzu ŘSD. Ale bylo to potřeba. Bylo potřeba obnovit důvěru lidí v systém. Byla to, koneckonců, naše morální povinnost. Vždyť společnost je prolezlá korupcí. Politici tomu jen přihlížejí. A jsou mezi nimi ještě i tací, kteří lpějí formalisticky na zákonech. Právech. Svobodách. Skoncujme s tím! Musíme převzít nelehké otěže odpovědnosti! Nám lidé věří. Za námi lidi jdou, soudruhu Ďuriši. My nepotřebujeme nějaké politiky.

A v tom podivném stavu na pomezí bdělosti a spánku se prokurátorce Jahodové zjeví náměstí plné rozjásaných tváří. A její rty tiše zašeptají: „Budeme si vládnout sami“.

Epilog aneb Pilotní projekt

Závěrečná pohádková scéna má ilustrovat, že podle všech dostupných faktů je onen „druhý“ příběh kauzy ŘSD pravdě až nebezpečně blízko. Jakkoli je ta pravda nepříjemná a jsme srozuměni s tím, že bude označena za „paranoidní“ a „konspirační“. Vše bohužel příliš přesvědčivě nasvědčuje tomu, že kauza ŘSD a zejména její hlavní aktér Michal Hala, měli být pouze nástrojem k rozpoutání něčeho daleko většího. K čemuž nakonec došlo, byť si pracující lid musel díky „učednickým chybám“ nové justice pár měsíců počkat.

Ostatně pilotní projekty slouží právě k tomu učit se a ověřit si. A na průběhu této kauzy si pionýři protikorupční revoluce skutečně v praxi ověřili, že jejich možnosti jsou prakticky neomezené. Kejkle, které jsme popsali, si později zopakovali (a zopakují) v dalších a dalších kauzách. Kdo ví, komu právě v tuto chvíli elitní protikorupční kapitán Jan Heřman, který za naše peníze stále „pomáhá a chrání“, nalévá „pro uklidnění“ něco málo slivovice. Když se kácí les, lítají třísky.

Porušování zákonů nikoho netrápí, když bude nejhůř, vyšetříme si ho sami. I soudruzi z inspekce už jdou s námi. Soudruzi od novin jdou s námi. Soudruzi z parlamentu buď půjdou s námi, nebo půjdou sedět.

Prokurátorská republika není paranoidním výmyslem. Prokurátorská republika, jejíž základy byly úspěšně položeny v noci z 21. na 22. 12. 2011, se stává každodenní realitou.

P. S.

Slíbili jsme, že o kauze budeme referovat pravdivě a přesto, že to náš „real-fiction“ příběh trochu pokazí, je třeba zdůraznit, že kauza „ŘSD“ v rozporu s tvrzením mainstreamu zdaleka neskončila.

Vrchní státní zastupitelství si hýčká „zbytkovou“ část kauzy, která sice stojí na stejně absurdních právních tezích, jako kauza původní, ale to, jak už víme, nijak nebrání tomu, aby byla vedena dále. Bývalý kriminalista Kotrč dál čeká na verdikt, zda „vyzrazením“ obecně známého faktu spáchal trestný čin. Michal Hala dál (v „disketové“ kauze dětské pornografie) na vlastní žádost bojuje o zbytek občanské cti. A není vyloučeno, že snaha „odsoudit aspoň za něco“ se bude brzy týkat i ostatních aktérů kauzy. Budeme to se zájmem sledovat.

Současně nastala doba sčítání škod. Zda a v jaké výši budou své nároky za neoprávněné stíhání nárokovat aktéři kauze dálnice, není v tuto chvíli dohledatelné. Z toho, co známo je, však může jít o částky v řádech desítek a v součtu dost možná i stovky milionů korun. Šetři, daňový poplatníku, šetři. Za tuhle protikorupční secvičnou bude muset někdo zaplatit a prokurátorka Jahodová to nebude. Té její statisícový plat zůstane.

A pak jsou tu i škody faktické: ŘSD za dobu trvání „benzinkové“ kauzy z „opatrnosti“ nezbudovalo jedinou novou pumpu. Patrně proto, že jakýmkoli konáním či nekonáním by současní manažeři spáchali nějaký ten trestný čin. Pouze kdo nic nedělá, nic nepokazí.

Proto až pojedete z Prahy do Zlína, nezapomeňte natankovat nejpozději za Brnem. Redakce Protiproudu s trochou nadsázky doufá, že chátrající plochy na dálnici D1 před Kroměříží a na D55 před Zlínem, za které stát díky blouznícím prokurátorům „z opatrnosti“ nedostává vůbec nic – a kvůli čemuž už dál než na „Rohlence“ nenatankujete – nebudou označeny za „konspirační výmysl“.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele