„Martin Shkreli, bývalý manažer hedgeového fondu, z něhož se stal vrcholný představitel farmaceutického průmyslu, byl v půli prosince zatčen. Popisují ho jako sociopata a dokonce ještě hůř. Ve skutečnosti to je ale jen neomalený nadutec, jen ve větším vydání než jaké nabízí běžný pohled na ostatní ve světě financí a korporátní moci. 

Federální prokuratura ho viní z podvodu zámožných investorů. Lhát investorům je samozřejmě nezákonné, ale je naprosto zákonné přehánět ve snaze nalákat movité investory do hedgeových fondů. A hranice mezi tím není vždy zcela zřejmá. Hedgeové fondy jsou regulovány velmi zlehka, s předpokladem, že investoři jsou sofistikovaní a jsou s to se o sebe postarat sami. 

Možná prokurátoři skočili po Shkrelim především proto, že ho neuměli dostat za jeho eskapády ve vrcholné funkci ve farmaceutické firmě, které byly sice ohavné, ale dokonale legální. Shkreli převzal firmu, která má práva na 62 let starý lék užívaný k léčbě toxoplasmózy, zničující parazitické infekce, která může poškodit dětský mozek nebo zabít lidi s AIDS. Nařídil zvýšit cenu z 13,50 dolaru na 750 dolarů za tabletku. 

Když ho média a politici začali kritizovat, Shkreli byl neoblomný s tím, že „jeho akcionáři od něj očekávají co nejvíc peněz, jak jen to bude možné“. A dodal, že by cenu klidně navýšil ještě víc.

To už bylo moc i pro asociaci amerického farmaceutického průmyslu, která si postěžovala, že Shkreliho firma je investiční nástroj, který se jen „tváří“ jako farmaceutická společnost. 

Možná velké farmaceutické koncerny jen nechtěly přiznat, že z většiny z nich se už dávno staly taky jen investiční nástroje. Pokud by nezaručovaly svým investorům zisky, byly by převzaty „aktivistickými“ investory a ti už by to zajistili sami. 

To pokrytectví až zaráží. Jen měsíc předtím magazín Forbes pěl na Shkreliho chválu a zařadil do svého seznamu „třiceti nejlepších pod třicet let“, který „bojuje s miliardáři a zkostnatělými lídry farmaceutického průmyslu“. To zrovna Shkreli ovládl firmu, která měla práva na levný lék používaný už po dekády v Latinské Americe na Chagasovu chorobu. Měl v plánu nechat lék schválit i v USA a pak si za léčebnou kúru říci o desítky tisíc dolarů. Investoři, kteří ho v tomto podniku podpořili, udělali dobře. Akcie firmy totiž z původních dvou dolarů okamžitě vyskočily na více než čtyřicet.

Ačkoli ostatní farmaceutické firmy nezvyšují ceny svých výrobků jedním vrzem až padesátinásobně, jak to dělal Shkreli, pokud by měly jistotu, že jsou zisky zaručené, jistě by se tomu také nebránily. Většina zdražuje přibližně o 10 procent ročně, což je stále více než inflace, a to na i léky na rozšířené choroby typu rakoviny, vysokého cholesterolu nebo cukrovky. Tím fakticky prodražují náklady na lékařskou péči mnohem víc, než Shkreli se svými eskapádami, a stále většímu počtu Američanů i bez Shkreliho ztěžují možnost koupit si léky, které potřebují. I když mají zdravotní pojištění, většina z nich platí zvyšující se sumy za spoluúčast a odpočitatelné položky. A to ani nemluvě o soukromých pojišťovnách, státním Medicaidu, věznicích nebo nákladech pro ministerstvo pro válečné veterány. 

A ceny za nové léky už nyní letí k nebi. Třeba nový lék od Pfizeru k léčbě rakoviny prsu přijde měsíčně na 9850 dolarů. Analýza Wall Street Journal podotýká, že tato cena není odvozena od nákladů na výrobu nebo na výzkum. Pfizer prostě nasadil co nejvyšší možnou cenu, aniž by přitom současně donutil lékaře a pojišťovny sáhnout po jiném preparátu.

Copak ale totéž nedělají všechny firmy usilující o maximální zisk?

Na rozdíl od většiny států světa USA neregulují cenu léčiv a jejich hodnotu nechávají plně na trhu. Právě to farmaceutickým firmám umožňuje říkat si o maximum, které trh ještě unese. 

Co tedy, z hlediska standardů současného kapitalismu, udělal Martin Shkreli tak špatného, že ho chytili? Hrál přece stejnou hru, jako hrají všichni na Wall Streetu i jinde. Na rozdíl od nich se ale svým postupem tolik nestyděl vychloubat. 

Je snadné jít po zlých hoších, je mnohem těžší jít po zlých systémech. Například manažeři hedgeových fondů dělají obří zisky na insider informacích. Okrádají tím menší investory, kteří přístup k takovým informacím nemají. Není to ale nezákonné za předpokladu, že obchodník ví, že zdroj informací byl kompenzován – takto volná pravidla nenajdete v žádné jiné vyspělé zemi na světě. 

Farmaceutický průmysl mezitím vydělává jmění na průměrných Američanech, kteří platí za potřebné léky víc než občané jakékoli jiné vyspělé země na světě. Mohou tak postupovat, protože svým politickým vlivem brání přijetí cenových stropů, znemožňují Medicaidu vyjednávat hromadné slevy a oficiálně smějí uplácet výrobce generických léků, aby odkládali produkci levnějších verzí. 

Shkreli byl možná jedním shnilým jablkem. Ale hedgeové fondy a farmaceutický průmysl jsou rovnou dva shnilé systémy, které Američany přijdou draho.“