Tereza Spencerová: Pár poznámek (nejen) k „hladomoru“ v syrské Madáji

Madája bývala ještě za vlády Háfize Asada proslulou pašeráckou baštou – Syřané si do této vesničky u libanonských hranic polooficiálně jezdili pro japonskou elektroniku, americké cigarety a další zboží, které v kvazisocialistické Sýrii nebylo k mání.

V uplynulých dnech se Madája „zviditelnila“ znovu, tentokrát jako dějiště zoufalé lidské tragédie – západní mainstream totiž obvinil Asadův režim, že blokádou vesnice uvrhl její obyvatele do hladomoru. A jak příběh nabíral na drastičnosti, přibývalo i hladomorem sužovaných obětí: nejprve měla Madája 10 tisíc obyvatel, pak dvacet, pak třicet i čtyřicet…

A s dramatičností se začaly objevovat první „podivnosti“. Mezinárodní výbor Červeného kříže konstatoval, že zprávy západních médií „nemůže potvrdit“, americký Vice News pak vcelku brzy zjistil, že snímky vyhladovělých lidí, kteří ze všeho nejvíc připomínají oběti z nacistických koncentráků, nejsou pravé, a s lehkou omluvou je stáhl ze svého webu, načež libanonský Daily Star jednu z „hladovějících“ ikon letících sociálními sítěmi, objevil sytou a zdravou na jihu Libanonu. Jmenuje se Marianna Mázihová, je jí sedm a přes Twitter vzkázala světu, že s Madájou nemá nic společného.

Užití falešných snímků samozřejmě nijak nesnižuje utrpení obyvatel Madáji, zároveň ale ani neuzavírá výčet „podivností“. Podle předkládaného „narativu“ totiž lidé v Madáji hladovějí, protože je syrská armáda už před měsíci neprodyšně obklíčila a nevpouští dovnitř potraviny ani jinou humanitární pomoc. (Toto obvinění existuje i ve verzi, podle níž má hladomorové obklíčení na svědomí libanonský Hizballáh). Pokud ovšem chceme příběh udržet, je třeba důsledně přehlížet otázku, proč by měl Asadův režim mučit hladem zrovna obyvatele Madáji, kteří ještě před pár týdny ve svém městě masově demonstrovali na podporu stávajícího syrského vedení.

A současně je třeba si důsledně nevšímat ani teroristů z Ahrár al Šám, kteří Madáju ovládají a nevpouštějí do města potraviny, a když ano, tak jen pro svou potřebu. V půli prosince se na Facebooku objevila zpráva, že půl kila cukru nebo rýže v Madáji stojí v přepočtu asi 34 dolarů, libra mouky přijde až na 47 dolarů a třeba sušené mléko je za 52 dolarů. Vzhledem k tomu, že vláda Madáju pod kontrolou nemá, lze tedy nejspíš konstatovat, že Ahrár al Šám ovládá místní černý trh a šroubováním cen – i za cenu generování hladu -- si vylepšuje válečné příjmy.

Patová situace přitom dlouho spočívala v neschopnosti vlády a Ahrár al Šám dohodnout se na propuštění civilistů z Madáji zároveň s evakuací v opačném gardu – na severu Sýrie džihád drží v obklíčení dvě převážně šíitské vesnice, Kafráju a Al Fuáa. Nicméně, poslední dny přece jen k dohodě dopomohly a humanitární pomoc (přinejmenším do Madáji) by měla dorazit nejpozději v pondělí. Ve výsledku lze tedy možná říci, že „kachna“, která vzešla ze saúdských médií a jíž (obvykle humanitárně ustarané) západní vlády (kupodivu) ani nevyužily ke kritice syrského režimu, pomohla přece jen čemusi dobrému.

Sílící Damašek

Nicméně, na druhou stranu platí, že snaha očernit Asadův režim souvisí s blížícím se dalším kolem diplomatických jednání o Sýrii, konkrétně se snahou oslabit vyjednávací pozici Damašku. Syrská vláda je sice připravena jednat, požaduje ale dopředu seznam „teroristických skupin“, které chce Západ či Saúdové přivést ke stolu, přičemž Rusko na seznam teroristů nedávno přidalo zmíněný Ahrár al Šám a Allúšovy pohrobky z Islámské fronty, kteří už pod novým vedením zrovna z granátometu zasáhli i damašský mezinárodní hotel Dama Rose. Právě na ně Západ a Saúdové sázejí jako na poslední trumfy k ovlivnění budoucího vývoje v Sýrii, a tak lze nejspíš konstatovat, že neshoda na tom, kdo všechno by se vlastně měl (či směl) na jednání zjevit, další kolo diplomatických snah přinejmenším ochromí.

Z pohledu koalice Sýrie-Rusko-Írán to ale může svým způsobem být i výhoda. Syrská armáda spolu se spojeneckými oddíly a s ruskou leteckou podporou postupuje prakticky na všech frontách: na jihu se už zcela změnila rovnováha sil ve prospěch vlády, jejíž jednotky jsou už na hranicích s Jordánskem, čistí oblasti kolem Damašku, Kurdové k nelibosti Turecka posilují své pozice už i v oblasti Aleppa a tvrdí, že za loňský rok jejich bojovníci zabili na šest tisíc džihádistů, Ahrár al Šám v Homsu přišel o dalšího svého vůdce, armáda spolu s Hizballáhem obsazuje oblasti i u Golanských výšin, OSN potvrdila, že byl zničen celý arzenál syrských chemických zbraní, takže případné další nasazení sarinu nebo jiné bojové látky už spadá na vrub Daeše či Al Kajdy… A je jasné, že s celkovým posílením pozic na bitevním poli bude silnější i budoucí vyjednávací pozice Damašku a jeho spojenců.

A to tím spíš, že americké ministerstvo zahraničí nechalo uniknout svůj „vnitřní“ harmonogram „změny režimu“ v Sýrii, a podle něj Washington počítá s tím, že by Bašár Asad a jeho „nejbližší okruh“ spolupracovníků v úřadu skončili někdy v březnu 2017. Poté by se měly v srpnu konat parlamentní volby a volby prezidentské, jichž by se ale podle představ USA Asad ani jeho spolupracovníci nesměli zúčastnit. Tento plán v zásadě odráží rámec, na němž se shodla Rada bezpečnosti OSN, samozřejmě s výjimkou Asadova osudu – (nedemokratické) Rusko na rozdíl od (demokratických) USA trvá na tom, že volby v Sýrii mají být svobodné a proto v nich má mít možnost kandidovat kdokoli, včetně Bašára Asada. Je samozřejmě velkou neznámou, jak tento spor mezi USA a Ruskem dopadne, ale pokud budou volby opravdu svobodné, zvítězí v nich Asad -- tajný průzkum NATO už v roce 2013 ukázal, že za Asadem stojí asi 70 procent Syřanů, dalších 20 procent nemá názor a pro rebely/džihádisty je jen 10 procent populace.

V každém případě ale zřejmě platí, že Bašár Asad, který měl být na přání Bílého domu svržen už před pěti lety, ve funkci setrvá déle než Barack Obama…

Opozice: Berme, co se dá

Situaci vcelku realisticky chápe i syrská neozbrojená opozice. Zatímco její čelní představitelé jezdí k rozhovorům už i do Pekingu, který v syrském konfliktu jednoznačně stojí na straně Ruska, komentář v opozičním Syrian Observer konstatuje, že se „syrská revoluce ocitla v kritické fázi“ – ústup USA z Blízkého východu uvolnil prostor pro ruské zasahování do regionu a dohoda o íránském jádru posiluje vliv Íránu v Sýrii, což ve výsledku znamená, že proasadovský tábor opanoval situaci v době, kdy vliv regionálních nebo mezinárodních hráčů upadá.

Proti ruské intervenci stojí slabě vyzbrojený odpor, a co víc, tvoří ho „vesměs ozbrojené skupiny pod islamistickými vlajkami, které Rusko a jiné mezinárodní i regionální síly považují za teroristické organizace“. To prý může „vysvětlit arabské a mezinárodní mlčení k brutálnímu ruskému bombardování“, které „podle odhadů mezinárodních organizací zabilo na 800 civilistů,“ konstatuje Syrian Observer. Vybízí proto opoziční delegáty, kteří se mezinárodních rozhovorů zúčastní, aby „snížili svá očekávání a v rámci jednání přijali vznik přechodné vlády, kterou jmenuje Bašár Asad“. Asad bude o osmnáct měsíců později, jak si přeje Rusko, kandidovat ve volbách a zvítězí, předpovídá Syrian Observer, a proto musí opozice přijmout situaci a získat z ní maximum možného, tedy alespoň účast v přechodné vládě s vyhlídkou na to, že „může posléze propuknout další revoluce, a to v důsledku jakékoli změny v regionální nebo mezinárodní mocenské rovnováze“.

Opoziční delegace by rovněž měla požadovat okamžité ukončení ruského bombardování a Asadovu demisi ještě před zahájením přechodného období, soudí list, ale to „podle všeho povede k jejímu rozkolu“. Někteří nezávislí členové Národního koordinačního výboru mají totiž blízko k lídrovi kurdské PYD Sálihu Muslimovi, který udržuje úzké vazby s Moskvou, a opozičnímu činiteli Kadrímu Džamílovi (pro něhož platí totéž), než k Ahrár al Šám nebo Islámské armádě. Třetí opoziční stranou by pak zůstaly bojující skupiny, přičemž „většina z nich“ se spojí s kajdistickou Frontou al Nusrá, aby „zahájily dlouhodobý boj, který by vyčerpal Íránce a Rusy a zároveň zničil vše, co ze Sýrie ještě zůstalo,“ shrnuje situaci Syrian Observer. Rovnováhu sil nejen na bitevním poli, ale i u jednacího stolu, mohou podle listu opětovně nastolit jen zahraniční sponzoři „syrské revoluce“ obnovením dodávek moderních zbraní.

Tato vize při pohledu na syrský džihád není ale příliš reálná, obzvláště co se týče evropských zemí, a tak by se opozice musela spoléhat především na pomoc Turecka, Saúdské Arábie či Kataru. Katarští emírové ale usilují o zlepšení vztahů s Ruskem a Saúdové sice pro potřeby syrského džihádu v posledních dvou letech například v Bulharsku nakoupili staré sovětské zbraně za asi 600 milion dolarů, nicméně vzhledem k vnitropolitickým problémům není pravděpodobné, že by House of Saud měl kapacitu tuto pomoc nějak výrazně navyšovat.

PS. A mezitím: Za loňský rok se na stranu syrské vlády vrátilo na 11 tisíc rebelů, Čína pro Sýrii plánuje „investiční intervenci“, Rusko má po válce zahájit průzkum ropných ložisek v syrských pobřežních vodách a ruské plynárenské a ropné firmy očekávají kontrakty za nejméně 1,6 miliardy dolarů, Sýrie má v plánu vyvézt do Ruska 700 tisíc tun citrusů, prohlubuje spolupráci s Íránem ve zdravotní oblasti a podepsala s Kubou dohodu o vyslání kubánských lékařů, humanitární pomoc Sýrii Damašek koordinuje s Íránem a Švýcarskem, Asadova vláda ustavila fond na rozvoj malých a středních podniků…

Při pohledu na "rekonstrukční" frmol v Sýrii je asi dobré připomenout, že Bašár Asad loni v rozhovoru pro Literárky přizval k rekonstrukci Sýrie i české firmy. Kdepak jsou?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.