Zatímco Británie se chce vyhnout povinnosti usilovat o stále vyšší integraci Evropské unie a Česko koketuje s trvalým odmítnutím eura, francouzská levice začíná uvažovat více federalisticky. A může to docela spěchat. Různé cíle lze sledovat současně. Za jakou cenu? EU se vnitřně rozčlení do té míry, že už si nebudeme vzájemně překážet. Ale nejspíš ani pomáhat.

Na stránkách listu Le Monde jsem našel důrazné vyjádření názoru, že vývoj v EU by neměl být závislý na zemích, které váhají se zapojením do hlubší integrace. Tvrdé jádro by se jich zbavilo tím, že by si vytvořilo své vlastní instituce, soudí jeden z nejvlivnějších myšlenkových vůdců francouzské levice, ekonom Thomas Piketty, autor bestselleru Kapitál pro 21. století.

„Pouze obnova demokratických a sociálních základů eurozóny ve službách růstu a pracovních míst, která se odehraje kolem jejího tvrdého jádra ochotného jít kupředu a vybavit se potřebnými institucemi, dokáže čelit projevům nacionalismu a nenávisti, které se teď šíří celou Evropou,“ varuje Piketty. Je čeho se bát, jen ve Francii extrémní pravice posílila během několika let z 15 na 30 procent hlasů.

Vzestup extrémní pravice je reakcí na nedokonalost společné měny. Jediný, kdo s tím může něco udělat, je tvrdé jádro eurozóny, pokud si vytvoří své vlastní instituce. Piketty připomíná, že po fiasku politiky vůči Řecku už i francouzský prezident začal znovu uvažovat o tom, že eurozóna může mít svůj parlament.

Podle Pikettyho, francouzské volby ukázaly souběh řady nebezpečných okolností. Vedle nárůstu nezaměstnanost a xenofobie je tu také obrovské zklamání z levice u moci. Vzniká pocit, že už jsme vyzkoušeli všechno a je třeba experimentovat s něčím jiným. Platíme za důsledky katastrofálního řešení finanční krize USA z roku 2008, neboť jsme ji svými vlastními chybami dokázali přeměnit v trvalou evropskou krizi.