Zatímco Británie se chce vyhnout povinnosti usilovat o stále vyšší integraci Evropské unie a Česko koketuje s trvalým odmítnutím eura, francouzská levice začíná uvažovat více federalisticky. A může to docela spěchat. Různé cíle lze sledovat současně. Za jakou cenu? EU se vnitřně rozčlení do té míry, že už si nebudeme vzájemně překážet. Ale nejspíš ani pomáhat.
Na stránkách listu Le Monde jsem našel důrazné vyjádření názoru, že vývoj v EU by neměl být závislý na zemích, které váhají se zapojením do hlubší integrace. Tvrdé jádro by se jich zbavilo tím, že by si vytvořilo své vlastní instituce, soudí jeden z nejvlivnějších myšlenkových vůdců francouzské levice, ekonom Thomas Piketty, autor bestselleru Kapitál pro 21. století.
„Pouze obnova demokratických a sociálních základů eurozóny ve službách růstu a pracovních míst, která se odehraje kolem jejího tvrdého jádra ochotného jít kupředu a vybavit se potřebnými institucemi, dokáže čelit projevům nacionalismu a nenávisti, které se teď šíří celou Evropou,“ varuje Piketty. Je čeho se bát, jen ve Francii extrémní pravice posílila během několika let z 15 na 30 procent hlasů.
Vzestup extrémní pravice je reakcí na nedokonalost společné měny. Jediný, kdo s tím může něco udělat, je tvrdé jádro eurozóny, pokud si vytvoří své vlastní instituce. Piketty připomíná, že po fiasku politiky vůči Řecku už i francouzský prezident začal znovu uvažovat o tom, že eurozóna může mít svůj parlament.
Podle Pikettyho, francouzské volby ukázaly souběh řady nebezpečných okolností. Vedle nárůstu nezaměstnanost a xenofobie je tu také obrovské zklamání z levice u moci. Vzniká pocit, že už jsme vyzkoušeli všechno a je třeba experimentovat s něčím jiným. Platíme za důsledky katastrofálního řešení finanční krize USA z roku 2008, neboť jsme ji svými vlastními chybami dokázali přeměnit v trvalou evropskou krizi.
Je to důsledek naprosto nepřizpůsobených institucí a politik eurozóny, píše dále francouzský ekonom. Společná měna má 19 různých veřejných dluhů, 19 různých úrokových sazeb, se kterými mohou trhy volně spekulovat a 19 daňových systémů, které si bezmezně konkurují. Chybí jakýkoliv společný sociální a výchovný základ. Takže to to nefunguje a nikdy fungovat nebude.
Pro začátek by stačilo, kdyby evropští vůdci, zejména ti francouzští a němečtí, uznali své chyby. Zbytečně rychlá honba za snižováním veřejného zadlužení vrátila do Evropy recesi v letech 2011 až 2013, zatímco v USA probíhalo oživení. Francii pak dorazilo ještě zvýšení daní. Stávající evropské stabilizační mechanismy vybavené 700 miliardami euro mohou požár jen přidusit, ale neřeší základní problémy. Krize důvěry pokračuje.
Dluhové břemeno se musí snižovat společně, navrhuje Piketty. Je třeba svolat konferenci zemí eurozóny o dluhu, podobnou, jaká se konala po skončení druhé světové války a ze které těžilo především Německo. První věcí by mohlo být převedení přebytku dluhů nad 60 procent HDP do společného fondu. Jejich splácení by bylo zmrazeno do té doby, dokud se příslušná země nevrátí na trajektorii robustního růstu. Historie potvrzuje, že pokud zadlužení přesáhlo určitou úroveň, nemá smysl je po celá desetiletí splácet. Pro všechny, dokonce i pro věřitele bude lepší, když nejprve budou peníze investovány do růstu.
To se neobejde bez nového systému demokratického vládnutí, který by umožnil, abychom v budoucnosti podobným katastrofám předešli. Toto společné vládnutí může mít podobu parlamentu eurozóny. Skládal by se z části členů národních parlamentů zastoupených podle počtů obyvatelstva.
Parlament eurozóny by měl pravomoc stanovit společnou sazbu daně z příjmů organizací. Bez toho se nevyhrabeme z daňového dumpingu a skandálů, jako bylo obcházení daní přes Lucembursko.
Společné investice by se měly soustředit na infrastrukturu a rozvoj univerzit. Například program pro studentskou výměnu Erasmus je směšně podfinancován a dostává 2 miliardy euro ročně, zatímco na pouhou úrokovou obsluhu dluhu eurozóny se vynakládá 200 miliard euro ročně. Evropa má přitom ty nejlepší šance pro nabídnutí nejlepšího sociálního modelu světa, ale si nesmíme šlapat po své budoucnosti.
Také stanovení přípustné hladiny zadlužení by mělo být řešeno až v tomto novém rámci. V Němcích to nejspíš probudí obavy, že se ocitnou v menšině, a proto budou trvat na automatickém nastavování fiskálních kritérií. Avšak na pokraj propasti nás přivedl právě takovýto pokus obejít demokracii nastavením rigidních pravidel. Pokud Francie, Itálie a Španělsko (50 procent populace a HDP eurozóny proti 25 procentům tvořeným Německem) přijdou se správným návrhem, kompromis se jistě najde.
Kdyby však Německo trvalo na svém odmítavém postoji, což je málo pravděpodobné, posílí to nálady proti euru, kterým pak bude obtížné čelit. A tak dříve než extrémní pravice či extrémní levice prosadí své plány B, začněme raději dávat reálnou šanci skutečnému plánu A, uzavírá Piketty.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
