Od té doby k žádným podstatným změnám trestní politiky nedošlo. Čas, darovaný Václavem Klausem, byl z tohoto hlediska z větší části promarněn.

Příkladem chronického podceňování situace je osud projektu zavedení monitorovacích náramků pro hlídání odsouzených k trestu obecně prospěšných prací. Jsou potřebné od 1.1.2009, kdy vstoupil v platnost nový trestní zákoník, ale dosud nejsou k disposici. Populista Jiří Pospíšil, pro něhož byl projekt trestu obecně prospěšných prací a zavedení monitorovacích náramků vlajkovou lodí péče o jeho osobní popularitu, se o technické zabezpečení novoty nepostaral. První tendr na vyhledání vhodného dodavatele náramků vypsala exministryně Daniela Kovářová, ale Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo v rámci rozkopávání holčiččiných báboviček na jeho písečku jej v r. 2010 zrušil. Od té doby se nepodařilo tendr vypsat až do r.2015. Bohužel jeho podmínky byly nastaveny tak (ne)šikovně, že nezaujaly žádného z oslovených možných dodavatelů. Zavedení náramků se tedy opět oddaluje.Kromě toho se mluví o záměru rozšířit použití monitorovacích náramků jako náhrady za útěkovou vazbu, ale dosud nedošlo k nezbytné novelizaci zákona, která by je umožnila, a není ani známo, zda se pracuje na její přípravě.

Podobné to je s debatou o intenzitě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody. Od Klausovy amnestie se např. stále vyskytují pochybnosti o účelnosti trestání vězením za neplnění vyživovací povinnosti, ale debata zůstává nadále v půli cesty: náměty na vypuštění daného trestného činu ani nebyly definitivně zamítnuty, ani se nepřikročilo k jejich realizaci novelizací trestního zákoníku.

Komunita vězňů a potenciálních čekatelů na vstup do ní je zcela bezvýznamná jako zdroj voličských hlasů. Proto se politici staví k narůstajícím problémům vězeňství v duchu zásady “po nás potopa”, zatímco počet chovanců věznic se neúprosně blíží ke kritickému bodu. Po jeho dosažení nezbude než dočasně pozastavit přijímání vězňů - což již v r.2000 udělala bývalá generální ředitelka Vězeňské služby ČR Kamila Meclová- nebo věznicím ulevit amnestií.

Je to vážný problém. Přeplnění věznic nad kritickou mez ohrožuje vnitřní bezpečnost státu, neboť uvniř vězeňských kolektivů navozuje atmosféru, příznivou konfliktům mezi vězni, vzpourám a pokusům o útěk. Navíc je vysoký počet vězňů ostudou národa, neboť v poměru k počtu obyvatel  jich máme podstatně více než v ostatních evropských státech. Je to o to ostudnější, že na rozdíl od států srovnatelné kulturní vyspělosti u nás cizinci tvoří jen zlomek vězeňské populace. Na zaplnění věznic nepotřebujeme cizince, stačíme si na to sami.