Toto klišé je nicméně do značné míry pravdivé a je částečně i důvodem, proč je pozornost světové veřejnosti upřena k nadcházejícímu summitu NATO v americkém Chicagu. Dá se jen těžko předpokládat, že tento summit bude něčím přelomovým, tak jako tomu bylo v případě lisabonského setkání Aliance.

Témata, kterými se budou představitelé zemí NATO během svého setkání zabývat, jako je například užší spolupráce v obranných akvizicích a dokončení stahování vojáků z Afghánistánu, zdánlivě jen podporují domněnku, že se bude jednat především o jakýsi udržovací summit, který nepřinese žádné zásadní závěry, jakým je například schválení nového strategického konceptu. Na druhou stranu při bližším pohledu na agendu jednání je možno říci, že tento summit může přece jen hodně napovědět o budoucím směřování Aliance a o její pokračující transformaci.

Z tohoto pohledu může mnohé odhalit právě debata ohledně dalšího angažmá NATO v Afghánistánu. Přestože potřebu zevrubného zhodnocení samotného dosavadního působení Aliance v Afghánistánu a vyhlídek této mise do budoucnosti nelze v žádném případě podceňovat, afghánská debata poukazuje na mnohem zásadnější otázku, a to jakou roli by Aliance měla do budoucna plnit v obecné rovině. V jedné chvíli mělo NATO v Afghánistánu neuvěřitelných 130 tisíc vojáků, včetně českého kontingentu. Nasazení aliančních sil v této vzdálené středoasijské zemi jasně demonstrovalo schopnost tohoto vojenskopolitického uskupení přemístit své jednotky na delší vzdálenost a po delší dobu plnit expediční mise mimo území členských států. Přes tyto nepopiratelné úspěchy si však Aliance v Afghánistánu sáhla na samotné limity spolupráce a zároveň se naplno ukázaly i přetrvávající rozdíly v úrovni technického vybavení jednotlivých národních armád a jejich dopad na akceschopnost aliančních sil a na jejich interoperabilitu. Afghánská mise z hlediska své náročnosti tak s velkou pravděpodobností představuje na dlouhé roky samotný vrchol expedičního úsilí NATO, čímž je opět nastolena otázka definování podstaty úlohy Aliance v době po skončení studené války.

Měla by se Aliance, vědoma si svých limitů, vrátit ke svému původnímu poslání a soustředit se na teritoriální obranu v rámci úzké interpretace článku 5 Washingtonské smlouvy, nebo pokračovat v rozvoji konceptu tzv. "out of area" operací v duchu afghánské mise? Již od konce studené války probíhá v Alianci v různých podobách a na různých úrovních debata o tom, zda by se NATO nemělo přeměnit v mnohem globálnějšího aktéra, který by byl schopen zasahovat v celosvětovém měřítku. Tyto tendence se poprvé naplno projevily během válek na Balkáně, kdy se NATO rozhodlo poskytnout své vojenské síly na podporu rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Kromě Balkánu a již zmíněného Afghánistánu navíc Aliance poskytla své námořní síly v boji proti pirátům u pobřeží Somálska a své přepravní kapacity na podporu mírové mise v africkém Súdánu.

Během 90. let minulého století často zaznívaly argumenty, že to budou právě hrozby mimo území členských států, které budou hlavním tmelem Aliance poté, co pominula hrozba přímé vojenské intervence ze strany Sovětského svazu. Je však tato vize Aliance jako globálního aktéra udržitelná a slučitelná s představami jednotlivých členských států? V některých případech nepochybně ano. Například americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová se během svého nedávného projevu na námořní základně Norfolk, kde sídlí i alianční centrum pro transformaci, jednoznačně přihlásila k této vizi globálního NATO.