Není obtížné se domyslet, komu to vše slouží. Rathova řeč ve sněmovně však přeci jen přinesla jeden, snad i nečekaný, efekt – jaksi mimoděk otevřela tabuizované téma financování parlamentních politických stran.
Je úsměvné sledovat rozčíleného Kalouska a jeho mladého kolegu Gazdíka, kterak volají po čistotě a transparentnosti stranických účtů a dovolávají se morálky. Pokud by svůj čerstvý výpad vůči financování ČSSD mysleli vážně a důkladně, pak by přišli s novým návrhem zákonné normy, který by zásadním způsobem změnil způsob financování politických stran a především kontrolu, včetně přesných a přísných sankcí. A to na úroveň obvyklou v zavedených demokraciích.
Že mají naše parlamentní strany navíc mimořádně vysoké příspěvky státu na svou činnost, je zcela zřejmé, při srovnání s ostatními zeměmi EU. Přesto to nestačí pokrýt jejich nákladný provoz, a především jejich bombastické volební kampaně. A tak hledají zdroje jinde – oficiálně i neoficiálně.
Financování politických stran se tak stává základním kamenem korupčního sytému, který zcela ovládl domácí politickou scénu. Různí záhadní donátoři si tak předkupují nejen vliv a moc, ale i konkrétní obchodní interesy, které jsou často nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i platnými zákony a hlavně zájmy ČR. Parlamentní strany tak neslouží lidu, nýbrž konkrétním skupinám. Ty si pak mohou koupit i zákony, svou beztrestnost a ovládat důležité penězovody státu, čímž se jim výhodně vrací investice do vybraných politických subjektů.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Havlík