Obžaloba ze zkreslování údajů o hospodaření a jmění zkrachovalých firem, ve kterých Karel Březina působil ve statutárních orgánech má minimálně tři zřejmé aspekty.

Prvním je samotné obsazování dozorčích rad a představenstev firem podle politického klíče, kdy nerozhoduje kompetentnost ani schopnosti, jen politické dělení moci a prebendy. To má naprosto degenerativní účinek na hospodaření samotných firem. Tam, kde není tlak akcionáře, nejsou možné ani dobré výsledky managementu. Proto v podstatě každá státní, či městem vlastněná společnost, v dlouhodobém horizontu pouze a jen klesá s výkony a produktivitou práce. Vítězstvím je osvícený generální ředitel, který udrží loňský stav. Zřejmým příkladem je v současném krachující situaci Dopravní podnik hl. m. Prahy, v jehož dozorčí radě v inkriminovaných letech nejhoršího hospodaření v jeho dějinách (2006-2010) shodou okolností zasedal také současný první náměstek. Zákon, na základě kterého je obžaloba podána, v tomto ohledu přitom mluví docela rozumným jazykem: „Pokud nejsi kompetentní vykonávat takovouto činnost (neboť firma zkrachovala), pak ti toto zakazuji i po několik dalších let." Že by konečně první vlaštovka společenského „dost" nekompetentnímu obsazování politiků ve statutárních orgánech firem?

Druhým aspektem je samotná morální zodpovědnost každého politika, která sice je v Česku na povážlivě nízké úrovni, ale v tomto případě již opravdu překročila únosnou mez. Politik, který zatají informace ohledně svého působení v dozorčích radách zkrachovalých firem, za které bere nemalé peníze, vědomě překračuje zákon. Je zvláštní, že jedinou právnickou analýzu říkající, že toto jednání protizákonné není, má údajně v ruce Karel Březina. Ostatně, proč stále neopakovat svoji nevinu, když z následujícího usednutí do dalších a dalších dozorčích rad lze inkasovat nemalé peníze? Obzvláště, když hrozí nebezpečí, že by tyto peníze měly být také vráceny.