Podle závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu nemá stát již deset let koncepci psychiatrické péče. Předseda České psychiatrické společnosti Jiří Raboch ale tvrdí, že tato koncepce existuje již od roku 2000 a Vědecká rada ministerstva zdravotnictví ji dokonce vzala na vědomí v roce 2002. V rámci grantového projektu se tedy nyní pracuje na doporučeních, jak by měla vypadat strategie psychiatrické péče v letech 2014 až 2020. Otázka, proč vše trvá tak dlouho, zatím, bohužel, zůstává nezodpovězena. Ministerstvo zdravotnictví má nicméně jasno v tom, že nejlepším řešením bude snížení počtu lůžek, rušení oddělení nebo dokonce celých léčeben. To je totiž trvalý a univerzální recept pana Hegera na léčbu nemocného českého zdravotnictví. Největší problém české psychiatrie – dlouhodobá podfinancovanost – zůstává stranou zájmů odpovědných. Na psychiatrickou léčbu jde ze zdravotního rozpočtu v České republice jen asi 3 až 4 procenta, ale standard v EU je kolem 7 procent! Z hlediska odbornosti zdravotnických pracovníků je na tom česká psychiatrie naštěstí dobře, ale výrazně zaostáváme v technickém zázemí - a to jak ústavní péče v léčebnách či nemocnicích, tak v komunitní péči. O komunitní péči se v poslední době hodně hovoří a pro 15 až 30 procent pacientů umístěných na akutních odděleních je jistě vhodná léčba ve stacionářích, kam mohou docházet z domova.

V České republice je však takto léčeno pouze 1400 osob ročně a míst dokonce ubývá! Na 60 tisíc psychiatrických pacientů u nás je léčeno v léčebnách nebo v nemocnicích. Naštěstí se na ulicích zatím ve větším množství nepohybují bezdomovci trpící duševními poruchami, protože léčba je doposud dostupná a léky kvalitní. To se má ale podle plánů ministerstva zdravotnictví zřejmě změnit. Přitom zkušenosti z tzv. vyspělých zemí ze 70. let minulého století, kde došlo k vlně propouštění z léčeben, jsou alarmující. Po redukci lůžek až na desetinu původního stavu třeba v Itálii nebo v USA byli pacienti propouštěni dříve, než byla vybudována dostatečná síť komunitní péče, a část z nich skončila jako bezdomovci závislí na drogách. Samozřejmě výrazně narostla i kriminalita.

Z těchto chyb, které neprospěly ani pacientům ani společnosti, bychom se měli poučit, a ne stavět na první místo snahu ušetřit finanční prostředky za každou cenu. Za naprosto lacinou a falešnou pak považuji argumentaci nižšími náklady na komunitní péči. Na rozdíl od ambulance, kde je pacientovi poskytována péče hodinu dvě denně bez lůžka a stravy, musí ústavy pečovat o závažně nemocné 24 hodin denně.