Válka v této zemi trvá totiž příliš dlouho, je neúnosně nákladná, a zjevně neúspěšná. A zejména tak krvavá, že začíná stále více připomínat nějaké koloniální dobrodružství z konce 19. století. To srovnání s hanebnou kapitolou evropské minulosti si bohužel vynucují zejména ztráty mezi civilním obyvatelstvem. A také rostoucí nepřátelství Afghánců k cizím vojskům. „Národy“, jak to trefně vyjádřil jeden francouzský státník, „nemilují ozbrojené misionáře“.

Operace, která začala za nebývalé podpory celého světa a se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, postupně degenerovala v nepřátelský vojenský okupační režim. Evropská, americká a vůbec světová veřejnost jsou touto válkou buď unaveny, nebo ji přímo odmítají. Navíc dále ji financovat v situaci trvající světové finanční a ekonomické krize prostě není možné.

Chicagský summit měl samozřejmě i další - a významné - politické rozměry. Pro Baracka Obamu byl součástí předvolební prezidentské kampaně. Ne náhodou si americký prezident pro summit vybral právě Chicago - tady léta působil, za stát Illinois (jehož je Chicago největším městem) byl od roku 2004 senátorem.

Alianční summit patřil také k prvním významným zahraničním akcím nového francouzského prezidenta F. Hollanda. Konal se po schůzce na nejvyšší úrovni G8 v Camp Davidu věnované zejména poměrům v eurozóně. A jen o pár dní předcházel neformálnímu summitu EU v Bruselu, který hledal cesty z krize společné evropské měny. Na všech těchto zasedáních Hollande jasně bodoval.

Vypadá to tedy, že hlavní hráči summitu mohou být spokojeni. Obama proto, že summit se na Afghánistánu "nerozlomil", dokonce vytvořil dojem zásadní shody. Opticky potvrdil americké vůdcovství a nepřinesl žádné větší rušivé momenty (nedohoda s Pákistánem o uvolnění zásobovacích pozemních tras do Afghánistánu se marginalizuje. Ani tvrdý policejní zásah proti několika tisícům lidem demonstrujícím proti NATO "se nepočítá" – v USA je to prý běžné.).