Zcela zkoprnělého funkcionáře usadila Thatcherová zničujícím argumentem: „Žádný akční program nepotřebujeme, tohle je náš program,“ a položila ruku na knihu Adama Smithe Bohatství národů, kterou měla vždy na svém stole.

Obdiv nad výmluvností ideové zkratky tohoto politického bonmotu mi dává příležitost zamyslet se nad platností nejobecnějších rysů „thatcherismu“ v dnešní době. Záměrně používám slovo „thatcherismus“ jako shrnující pojem určitého myšlenkového proudu, který není totožný s pojmem „program“ (britské) konzervativní strany minimálně stejně tak, jako už se pojem „klausismus“ nekryje s politickým stylem i názorovým obsahem současné ODS v Čechách.

Svět svobodných lidí

Za nejvážnější princip politiky Margaret Thatcherové považuji její úpornou a neslábnoucí obhajobu svobody člověka. Víru v jeho vlastní síly, právo i povinnost svobodného člověka hledat vlastní štěstí. Ve své praktické politice toto přesvědčení promítla britská premiérka do rozsáhlé vlny privatizace, významného snížení daní a omezení výdajů státu na svůj provoz i v mezinárodní politice zatlačování komunismu. Důvěra v blahodárnost svobodného konání přinesla Británii hospodářské zotavení, zbohatnutí střední třídy a poprvé od konce II. světové války také renesanci mezinárodní politické prestiže a vlivu.

Je naše dnešní víra stejně pevná? Nebo už více důvěřujeme spletitým vládním podpůrným a dotačním programům administrovaným stále početnější sítí vládních a evropských byrokratů?

Obhajoba idejí

Politický styl Thatcherové byl hluboce ideový. Jaký to rozdíl od nesrozumitelného lavírování současné politiky! Jistě, takový postoj dělí společnost na odpůrce a příznivce. Ale je srozumitelný. Dá se k němu přimknout či se s ním dá polemizovat. Připouští málo politických kompromisů, o kterých britská premiérka tvrdila, že „pokud chcete být oblíbeni, pak buďte v politice kdykoliv připraveni na jakýkoliv kompromis – a nedosáhnete ničeho“.