Sborník Normální Daniela 3 shrnuje práci senátorky. Takže se na úvod musím zeptat s nadsázkou: Může senátorka v tom zvláštním světě malostranských paláců českého parlamentu zůstat normální?
Všechny tři sborníky textů (tedy letošní, loňský i předloňský) jsou koncipovány stejně – od mého faktického vstupu do politiky v dubnu 2022 v každém sborníku skládám účty a prezentuji, za co bojuji, o co usiluji a o co se snažím. A takto by se podle mě měl chovat každý veřejný činitel, který má mandát od voličů. Právě se svými voliči se radím a konzultuji s nimi jejich pohled na problémy, které v Senátě probíráme. Oni mě do Senátu zvolili, proto mají právo znát mé kroky, vystoupení, důvody a motivace.
Sborník je shrnutím vašich textů, vystoupení a článků. Liší se nějak vystupování a vyjadřování s ústavní funkcí?
Jsem to pořád já, se svými postoji, svými zásadami a názory. Ale je jasné, že ve funkci senátorky velmi často musím reflektovat i témata, kterými bych se jinak tak podrobně nezabývala, prostě proto, že tvoří součást agendy Senátu a agendy zákonodárce.
Jaké iniciativy si za svůj dosavadní senátorský „půlmandát“ ceníte nejvíce?
Iniciovala jsem v Senátě vznik Podvýboru pro rodinu. Po dvou letech mí kolegové dospěli k závěru, že téma rodiny pro ně patrně není dost důležité na to, aby podvýbor dál pokračoval.
Poté, co neprošel můj návrh, aby Senát oceňoval dlouhodobá dobrá manželství na oficiální úrovni, chopila jsem se této iniciativy sama a po celé republice předávám tato ocenění krásným dlouholetým manželských dvojicím, které oslavily zlatou svatbu.
A největším úspěchem bylo zastavení ratifikace Istanbulské úmluvy. Na tomto případě jsem si ověřila, jak je důležité s kolegy mluvit, vyjednávat a snažit se získávat jejich podporu.
Po celé tři roky, co působíte jako senátorka, jste byla v podstatě součástí „opozice“ proti senátorům z Fialovy vlády, mající v horní komoře ještě větší sílu než v té dolní. Jaká je to zkušenost?
Někdy je to dost trpké, když se cítím osamocena, izolována proti téměř všem. Ale pak stačí, když vyjedu do svého obvodu mezi své sousedy a své voliče, a najednou zjistím, že tam názorově rozhodně v menšině nejsem.
Ačkoliv jste byla mimo senátorské kluby, pořádala jste za ty tři roky mnoho debat a konferencí, na několika jsem sám byl jako novinář přítomen. Zaznívala tam vysoce odborná stanoviska, chodili tam akademici nebo vlivní ministerští úředníci. Jak se ale tyto závěry diskusí daří potom přenášet do legislativy?
V mnoha tématech jsem osamocena, ale právě proto, abych měla aspoň nějakou šanci ovlivňovat rozhodovací procesy, o kterých mluvíte, musím pořádat kulaté stoly a diskusní akce, abych vytvořila aspoň nějakou oficiální platformu k debatě, ke které jinak v Senátě není moc prostoru.
Z každé své akce vydávám z vlastní iniciativy a vlastním nákladem tištěné i elektronické sborníky příspěvků a rozesílám je každému, kdo o ně projeví zájem a kdo by mohl mít na rozhodování v těchto věcech nějaký vliv.
Občas jsem zaznamenal, že v Senátu je to rozdělení na vládní a opoziční tábor přece jenom mírnější, třeba ústavní stížnost proti přílepku k trestnímu zákoníku o činnosti pro cizí moc jste podávala s kolegou Michaelem Canovem z klubu STAN, jehož poslanci jej ve sněmovně prosadili. Je tedy pravda, co se říká, že v Senátu je vše méně bojovné, než v Poslanecké sněmovně?
Neřekla bych, že je v Senátě prostředí méně bojovné. Ale senátoři i dosavadních vládních stran jsou přece jenom trošku dál od svých politických šéfů, než jsou poslanci ve Sněmovně.
Hodně píšete o regulaci přicházející z Evropské unie, která je u nás „inkorporována“ v podstatě hlasovacím automatem, bez zamyšlení nad možnostmi oponentury. Není to ale spíše chyba u nás, že tu legislativu schvalujeme, slavnými slovy Václava Klause mladšího, „jak židovské výbory“?
Jsem přesvědčená, že nemusíme nic. Podle Ústavy i podle jednacích řádů se má zákonodárce rozhodovat podle své vůle, nikoliv pod nátlakem či hrozbou. Jestli si to někteří zákonodárci nechají líbit a dělají ze sebe hlasovací roboty, pak je to jen otázka jejich svědomí.
Vaší hlavní právnickou specializací vždy bylo rodinné právo. V jakém stavu podle vás dnes je?
Nejde ani tak o zákonnou úpravu. Spíš o to, že lidé nabyli klamného dojmu, že jim lásku, laskavost a ochotu ke spolupráci v rodině zajistí soudní rozhodnutí. Tak tomu ale není.
Jen velmi málo soudních rozhodnutím dopadajících na rodinu je reálně vynutitelných a lidé by si měli mnohem více uvědomovat, že právo a rozsudek jsou příliš brutální nástroje pro řešení rodinných sporů. Efektivnější je ustoupit, počkat, až se uklidní emoce, netlačit na pilu, nevynucovat si své nároky násilím. Rodinné vztahy totiž soudní řízení a lpění na paragrafech spolehlivě zničí. A taky je třeba, aby lidé přijali odpovědnost za své volby a za své chování.
Témata „kulturních válek“ byla v posledních letech diskutována velmi bouřlivě, v některých cizích zemích ještě vášnivěji než u nás. Probíhaly protesty a akce na straně „liberálů“, vznikaly takové novotvary jako „reprodukční práva“, nebo „manželství pro všechny“. Dokonce české ministerstvo kultury přispělo na vydání překladu knihy Zrušte rodinu. Po nástupu prezidenta Trumpa se zjistilo, že řada těchto aktivit byla cíleně iniciována a financována z USA a po škrtech a zrušení agentury USAID také tyto aktivity výrazně ustaly. Do jaké míry podle vás šlo o autentické hnutí, a do jaké míry spíše o uměle nastolovanou politickou agendu?
Vůbec nepodceňuji sílu obrovských miliard pocházejících z amerických, bruselských, norských či britských fondů ve prospěch aktivistů, kteří se jen tváří jako zapálení bojovníci za správnou věc. Síla peněz je tu obrovská.
Ale proti ní by měla stát síla svobodné vůle a zdravého lidského rozumu. A věřím, že se tyto síly budou projevovat čím dál silněji.
Vy osobně jste v rámci těchto polemik často čelila vášnivé kritice těchto skupin. Jak se to snáší, poslouchat a číst o sobě, že jste „špatná žena“?
Říkám si totéž, co si v podobných situacích říká každý normální člověk: Trhněte si nohou.
Teď se o ženách v politice zrovna hodně mluví, díky mimořádnému úspěchu pirátské akce „kroužkuj ženu“, která do Poslanecké sněmovny vynesla řadu nečekaných poslankyň. Celkem bude v Poslanecké sněmovně 66 žen, rekordní počet. Liší se podle vás nějak mužský a ženský pohled na politiku?
Neliší. Ani pohled leváků, praváků, černovlasých, tlustých či vysokých. Rozhodují daleko více zájmy a ideje.
Druhá polovina vašeho senátorského mandátu začíná v nové politické konstelaci, s novou sněmovní většinou, odlišnou od té senátní. Očekáváte, že se role Senátu promění?
Dodneška byl Senát v naprosté většině případů jenom pasivním schvalovatelem všeho, co přišlo z vlády. Mám obavu, že teď bude Senát prokazovat svou důležitost tím, že bude zdržovat a komplikovat každý pozitivní krok budoucí vlády.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Potřebujeme Senát?
autor: Jakub Vosáhlo
