V těchto dnech si připomínáme dvacáté výročí ničivých povodní. Ve dnech 13. a 14. srpna se pod obrovským tlakem ocitla Praha, jejímž primátorem jste v té době byl. Když sledujete mediální odezvy tehdejšího řádění přírodního živlu, co z toho jako člověk, který byl v centru sbíhajících se informací, považujete za přehnané hodnocení, co doslova vybájené a jaká byla realita podle vás?

Realita byla taková, že hlavně vše probíhalo neuvěřitelně rychle. V pondělí 12. srpna ráno jsem normálně v obleku přišel do úřadu a odpoledne v džínách a bundě už jsem rozhodoval, jakým způsobem provedeme evakuaci Karlína. Každé dvě hodiny zasedal krizový štáb, po kterém jsem měl vždy tiskovou konferenci. Informace o prognózách vývoje, přesněji kdy a o kolik centimetrů hladina Vltavy stoupne, jsme dostávali od ředitele Pražského povodí Vltavy, který byl také členem krizového štábu.

Pokud voda stoupala na předpokládanou až stoletou vodu, tak jsme v podstatě dělali opatření podle povodňového plánu. Situace se ale zdramatizovala, jakmile voda začala stoupat nad stoletou vodu, a ne a ne se zastavit. Nastal čas improvizace, což znamenalo mimořádnou obratnost od hasičů a policie, ale například i od pracovníků metra.

Určitě na ty dny a hodiny nikdy nezapomenete. Co se vám tehdy honilo hlavou a co si při ohlédnutí přesně dvacet let zpět vybavíte teď?

Byl vyhlášen výjimečný stav a byl jsem nucen dělat vážná rozhodnutí s pravomocemi, které asi nikdo dříve nikdy v Praze neuplatňoval.

Situace eskalovala v noci z úterý na středu, kdy jsem rozhodl bez krizového štábu jenom s ředitelem policie generálem Charvátem o evakuaci zbytku Prahy 1. Členové krizového štábu, včetně starosty Prahy 1, se šli vyspat, neboť byli uklidněni zástupcem Povodí Vltavy, že do rána voda stoupne maximálně o 10 centimetrů. Až u botelu Admirál, kam jsem v jednu hodinu v noci zajel, protože jedno z kotevních lan se prověsilo a botel byl prakticky připoután ke břehu pouze jedním lanem a hrozila velká katastrofa, jsem zjistil na vlastní oči, že voda stoupá o 10 centimetrů každou hodinu. Ne tedy do rána, ale každou hodinu.

Nakonec voda přeci jen do rána nepřekročila mobilní bariéry, Staré Město bylo uchráněno a Praha si mohla oddychnout od nejhoršího. Myslím, že až teď po 20 letech zástupci Povodí Vltavy otevřeně přiznávají, že ve finále měli všechny měřící přístroje vodou strženy a že vlastně čísla o tom, na kolik ještě Vltava stoupne, si „cucali z prstu“.

Co z různých hodnocení a vzpomínek na tehdejší vypjaté dění považujete za přehnané?

Pokud bych se měl zamyslet nad přehnaným hodnocením, tak mne napadají zdůrazňované škody na majetku. Praha celkově na této katastrofě vydělala. Každý se může jít podívat do Karlína, kde po povodních v podstatě vyrostlo nové centrum v Praze. A co se týče metra? Škody se uvádějí zhruba ve výši 18 miliard. No ale nesmíme zapomínat, že zejména metro C bylo 30 let staré s absolutně zastaralou technologií. I díky povodni se našly peníze tak, aby se zmodernizovalo. A kolik stála ta „modernizace“, nemůže být přece výše škody.