Některé protiklady jsou zvláště v kapitalismu jistě přirozené. Například vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů. Jejich zájmy určitě shodné být nemohou, alespoň ne všechny. Je ale namístě pěstovat povědomí, jak se to evidentně děje, že podnikatelé zaměstnance živí? Nemáte právě v tomto případě pocit, že je to cílené? Přitom, když pomineme, na čí straně je větší moc a síla, nepřispívají právě zaměstnanci svou prací ke zvyšování osobního zisku podnikatelů? Obdobné je to v případě majitelů domů a nájemníků.

Jistým způsobem lze v současném systému chápat například souboje zemědělských prvovýrobců, zpracovatelů, tedy potravinářů, a obchodních řetězců o ceny. I když ani zde nejsou startovní podmínky rovné. Ještě hůře se ale hledá smysl třeba v dopravě, kde se podnik zaměstnávající kdysi slavnou »modrou armádu« a zajišťující nejekologičtější druh hromadné dopravy, nejprve oslabí a rozkouskuje, aby se pak na něj v zájmu modly volného trhu pustila konkurence včetně zahraniční, kterou si v domovských zemích hýčkají coby národního dopravce. Příkladem může být stále se rozrůstající a do ciziny expandující Deutsche Bahn, která u nás provozuje Arrivu. Důsledkem je pak nechutné soupeření tam, kde je nejefektivnější jednotný postup.

Odpověď na některé antagonistické vztahy mezi skupinami obyvatelstva se pak snadněji hledá, když zkusíme uhádnout ono známé latinské »Cui bono?«, tedy »V čí prospěch?« nebo »Komu ku prospěchu?«