Děkuji za slovo. Když dovolíte, pár poznámek k probíhající diskuzi. Nebojte se, nebude to rámováno takovým tím, nechtěla jsem, musela jsem, protože to bývají nejdelší vystoupení.

Přestože si myslím, že pozice jsou vcelku v této Sněmovně rozdělené, že všichni asi tušíme, jak to hlasování dopadne, tak si neodpustím tři stručné poznámky, tak jak mne napadly při poslouchání diskuse s tím, že na předřečníka, který obvinil tu část spektra, která se chystá hlasovat pro rozpočet, z jakéhosi prodávání budoucnosti. Mne napadl jiný kunderovský titul, tedy Žert. V jiném kontextu, samozřejmě, protože tam pokud nějaký vtípek a la Ať žije Trockij! byl sešrotován debilním systémem, tak bych nerad, aby nás šrotovaly výkřiky Ať žije Milton Friedman! nebo někdo takový, který věří, že méně státu nás zachrání. Soustřeďme se, prosím vás, tedy na tři věci, které se teď pokusím přednést.

Já myslím, že tady vcelku opakovaně zaznělo, že to, co máme na stole, že je pragmatickým kompromisem. A jak jinak? Konec konců celá tato vláda vznikla jako pragmatický kompromis a tudíž předkládá i rozpočty, které jsou svého druhu pragmatickým kompromisem. A v podstatě se to dá opřít i o pozici klíčových institucí, které snad nebudeme podezírat z nějak přehnaných politických aspektů. Například to, že tripartita tento rozpočet projednala v tom duchu, že to nenabourává ani na jedné straně konkurenceschopnost naší ekonomiky, na druhé straně to přece jenom nějakým způsobem řeší onen sociální gap, tedy mezeru oproti minulosti, kdy doháníme pro naše lidi to, co si dávno zasloužili, protože z ekonomického růstu by samozřejmě měl mít něco i řadový člověk.

Druhou tou institucí je Národní rozpočtová rada, která konstatuje, a to zdůrazňuji opakovaně, z krátkodobého hlediska, z krátkodobého hlediska, že veřejné finance jsou v podstatě a celý veřejný sektor v tomto smyslu je tedy konsolidovaný a že pokud se nacházíme v nějaké konkrétní hospodářské situaci, kdy se nám uzavírá produkční mezera, kdy vychládá ekonomika, ale stále ještě roste a že nevíme, jaká rizika budeme inkasovat v nejbližším období, takže ta mírně expanzivní fiskální politika do toho mixu hospodářské politiky v podstatě zapadá. Dodám, že monetární politika z tohoto pohledu je spíše stabilizační, protože koruna nám sice pomalu, ale přesto tvrdne a úrokové míry jsou vyšší než, které nabízí například Evropská centrální banka. Čili je to pragmatické, je to projednatelné, neprodáme budoucnost tím, že takový krok schválíme, ale zároveň přiznejme si, že tu budoucnost ani nevyřešíme. Čili ten kompromis má nějakou cenu, ten kompromis v podstatě možná pro někoho otevírá, pro někoho komplikuje dveře do budoucnosti, ale v každém případě zůstávají některé věci na stole. A to především proto, nebo také proto, že jestli probíhá tady určitá konsolidace nejenom veřejného sektoru, ale obecně správy státu, takže ta konsolidace probíhá s větrem v plachtách.

Posledních pět, šest let nám ekonomika rostla, v určitém období dokonce výrazně nad průměr Evropské unie, čili samozřejmě ten manévrovací prostor pro kohokoliv, kdo by seděl v těch vládních křeslech, je mnohem jednodušší. A pokud se pokusíme separovat, co je dílem velkého kormidelníka a co je spíše díky tomu větru v plachtách, tak ten velký kormidelník tam samozřejmě až takovou přidanou hodnotu samozřejmě nedává. Mohli bychom rozebírat per partes, do jaké míry se racionalizace státního provozu daří. Já obecně ve fiskální oblasti vidím jako velký vklad to, že už na začátku tohoto vývoje vláda mohla přijmout práci předchozích vlád a spustit řízení likvidity, to určitě pomohlo.