Vážená paní předsedající, dámy a pánové, já jsem neměl v úmyslu už v otázce lustrací hovořit, jednak jsem zde o tom mluvil často, publikuji o tom i svoje názory v médiích, ale to, co tady řekl pan ministr Zaorálek, mě prostě k tomu, abych se za tento řečnický pult znovu postavil, vede a nutí. Pokusím se také hovořit racionálně a bez nějakých emocí, tak jak to dělal on.
Prostě není přijatelné, opravdu není přijatelné, a tuto hru nemůžeme hrát, abychom srovnávali nebezpečí a tlak, kterému byli lidi vystaveni za komunistického režimu, který byl totalitní diktaturou, s nějakými nebezpečími, kterým je vystavena svobodná společnost a s nějakými omezeními, kterým čelí člověk v demokratické společnosti. To, že nemám právo vykonávat určité funkce je z hlediska demokratické společnosti, pokud to vychází z právního pořádku, standardní. Ale co je naprosto nepřijatelné ze všech možných hledisek, je to, že v diktatuře je ohrožována moje existence, že nemohu dělat povolání, že nemohu studovat, že nemohu vyjadřovat svobodně svůj názor. To je přece úplně jiný způsob existence a existencionálního ohrožení než omezení, kterým jsme vystaveni v demokratické společnosti. A já zásadním způsobem a důrazně odmítám, abychom toto srovnání na půdě demokratického parlamentu prováděli. To je ostudné. A pokud to dělají poslanci za Komunistickou stranu Čech a Moravy, tak tomu ještě rozumím. Ale pokud se k relativizaci minulosti, k tomu, co se tady odehrávalo za komunistického režimu, staví tímto způsobem poslanci demokratických stran, tak mě to, dámy a pánové, opravdu zneklidňuje a vyzývám vás všechny, abyste z důvodu velmi utilitárních politických cílů tuto hru nehráli, protože se tím dotýkáte některých podstatných otázek, na kterých je postavena naše demokratická společnost.
A ještě bych k tomu řekl jednu věc. Není pravda, že nebezpečí, kvůli kterým jsme přijímali lustrační zákony, jsou dnes jiná, než byla po listopadu 1989. Ta nebezpečí nespočívala v tom, že nějaká vnější moc nás znovu uchopí a bude zde vládnout. Ta nebezpečí tehdy i nyní byla stejná a spočívají v tom, že jsou zde jednotlivci, kteří z různých důvodů podlehli tlaku a v klíčové věci selhali a porušili dokonce i ty normy, které tehdy považovala komunistická - nebo společnost v komunistickém režimu za přijatelné. A před těmito lidmi, před výkonem veřejných funkcí těchto lidí nás chrání lustrační zákony. A jejich smysl pomine teprve tehdy, až generace, které mohly podlehnout tomuto tlaku za komunistického režimu, tady nebudou. A tak to je a do té doby lustrační zákon by měl platit, musí platit. A podle mě je naše povinnost ho v platnosti zachovat. Ale i kdybyste měl na to jiný názor, tak je - a v tom bych se znovu vrátil k tomu, čím jsem začal - nepřijatelné relativizovat komunistickou minulost a srovnávat nebezpečí a tlak komunistické diktatury s tím, co se odehrává v demokratické společnosti. Před tím se, dámy a pánové, opravdu varujme a z utilitárních důvodů tyto jednoduché paralely tady nedělejme. (Potlesk zprava.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
