Děkuji. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, paní a pánové, já se soustředím na otázku, kterou máme řešit, a to je na otázku prodloužení stavu nouze v České republice.

Musím říct, že sám jsem velmi pochyboval o tom, co si mám myslet o rozhodnutí Městského soudu v Praze, který si na sebe vztáhl pravomoc rozhodovat o tom, podle kterého zákona má vláda rozhodovat. Po dnešním nálezu Ústavního soudu, který odmítl stížnosti proti vládním opatřením, se jenom potvrdilo to, co jsem si myslel, že pokud pan soudce měl pochybnost, jestli je pravomoc ministra zdravotnictví dostatečná, tak měl přerušit řízení a předat věc Ústavnímu soudu k posouzení. To je realita, kterou předpokládá náš právní řád, nejenom v zákoně o Ústavním soudu, ale i v zákoně o soudech a soudcích. Možná bychom si dnes odpustili tolik demagogie, kterou jsme tady před chvilkou slyšeli.

Pokud jde o samotné prodloužení nouzového stavu, já jsem přesvědčen, že je potřeba si vyjasnit několik zásadních věcí. Jaká je nákazová situace, to znamená, jak se nám daří, nebo nedaří věci řešit. A nemůžeme se jenom utěšovat tím, že opravdu jsme na tom mnohem lépe než okolní země. Ten náš počet nakažených na 100 000 obyvatel je opravdu velmi nízký proto sousednímu Rakousku, Německu, ale i proti dalším státům. Snad lokálně jsme na tom hůř a musím říct, že jsem zatím postrádal ve vyjádření, a doufám, že to řekne minimálně ministr zdravotnictví na této schůzi, jak se zachová k Domažlicím, respektive oblasti Domažlicka a Klatovska, k otázce Chebska, jak řekl pan premiér, ale i k situaci v Praze a v Olomouci, kde ta lokální opatření zatím ten úplný výsledek nepřinesla, a potom bychom se mohli bavit o tom, že některá centrální opatření je možné zrušit a ta karanténní opatření opravdu udělat pouze lokální. To je, na čem se musíme dnes poradit a jakou odpovědnost na sebe vezmeme.