Naše budoucnost totiž mimo jiné závisí i na mnoha přírodních faktorech. Hlavním z nich je voda. Bez vody není života. Voda je strategickou surovinou č. 1 a v blízké budoucnosti se všichni přesvědčí, že je významnější než ropa, uhlí anebo některé další nyní významné suroviny.

Už před časem jsem upozornil, stejně jako řada předních odborníků, že kvůli zásobám pitné vody se v budoucnosti budou žel vést i války, přičemž k některým lokálním došlo už v nedávné minulosti. Připomínám katastrofálně špatná rozhodnutí polistopadových vlád v České republice, kdy naše nejvýznamnější zdroje pitné vody zprivatizovaly, a tak se zbavily kontroly nad jejím využíváním a čerpáním. Například často inzerovaná »voda z Novohradských hor«, jedna z nejvýznamnějších lokalit zdroje pitné vody, se dokonce ocitla v majetku italských investorů. Tak je tomu ovšem i v dalších lokalitách, které si přivlastnil jiný zahraniční kapitál. A nejde mi jen o minerální vody. Proto jsem si dal otázku: Jak politické strany, které kandidují v podzimních volbách, přistupují k »problematice vody«?

Neřeší ji jen jako ochranu před záplavami, což je sice jistě velmi aktuální záležitost pro mnohá místa, ale není řešením pro budoucnost. Zjištění je skutečně překvapivé nebo spíše alarmující. Starost o vodní zdroje se vůbec neobjevuje v programu Babišova hnutí ANO, to jen konstatuje úbytek těchto zdrojů a nic nenavrhuje, jako ostatně je tomu ve většině programových bodů tohoto hnutí, také vůbec nezajímá Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové, ale ani Úsvit Tomia Okamury, bez překvapení je to u KDU-ČSL, která se v minulosti podílela na nekalém výprodeji, zarážející je to ale u SPOZ, zato bez překvapení u privatizátorů z ODS. To Kalouskova a Schwarzenbergova TOP 09 (oba vědí, o co jde například u Karlovarských minerálních vod Mattoni a jejich privatizaci) se už alespoň míní zasazovat podle svého programu o lepší péči ochrany vodních zdrojů a zvyšování retenční schopnosti krajiny. Sociální demokracie má program nepoměrně širší. Zelení se zajímají spíše o ochranu krajiny, a vodní zdroje jsou, žel, součástí jejich programu jen v této souvislosti bez toho, aby chránili zájem státu. Odpovědnost státu za zachování vodních zdrojů a jejich využívání jsem tak ani v jednom z těchto programů však nenašel. A právě to je, podle mého názoru, podmínkou pro trvale udržitelný rozvoj. Je mi zároveň líto, že většinou inzerovaná ochrana je především spojována se současným hospodářským působením, nikoli především se zajišťováním trvale udržitelného rozvoje, a tedy i budoucností našich dětí a vnuků.