Ministerstvo školství a jeho servisní organizace rok co rok vypouštějí vzletné fráze o nutnosti zvyšování kvalifikace pedagogů. Periodicky jsou sepisovány elaboráty o potřebě zavedení kariérních řádů, které by učitele přiměly dál se vzdělávat a odborně růst. Od roku 2015 by dokonce ve školách podle aktuálně platného zákona o pedagogických pracovnících měli učit už jen kvalifikovaní, s požadovaným vzděláním. Nyní se ale ukazuje, že skutečná praxe jde leckde opačným směrem. A příznačné je, že na to adekvátně nezareagovalo ministerstvo školství ani Česká školní inspekce, ale na rozsah problému upozornil až Úřad veřejného ochránce práv.

Zástupce ombudsmana zejména v případě Olomouckého kraje zjistil, že v důsledku plošného snížení objemu finančních prostředků v regionálním školství vzniká tlak vedoucí až k porušování předpisů a k nesprávnému zařazování pedagogů do nižších platových tříd. Ředitelé škol ve snaze ušetřit, zařazují i zkušené a kvalifikované pedagogy do nižší platové třídy, než která jim podle vykonávané práce náleží. Nejpostiženější skupinou jsou v tom boji vrchností o úspory učitelky mateřských škol, ale podle mých informací nejen ony. Leckteří ředitelé mají i svéráznou obhajobu pro svůj postup, jak kvalifikované kantory srazit zpět do platových tříd určených pro začínající a nekvalifikované. Prý po nich už nebudou nadále vyžadovat náročnější práce odpovídající jejich zkušenostem a kvalifikaci.
 
Až do tohoto stavu se tedy české regionální školství po letech nejrůznějších reforem dostalo. Kvalifikace a zkušenost se stává přes všechny dosavadní kampaně »za školství lepší až nejlepší« nadbytečnou. Ředitelé škol prý na kvalifikované a zkušené učitele nemají peníze. Ale i tam, kde prostředky jsou, se vedení škol někdy vyplácí šidit učitele na platu a na nárokových příplatcích a namísto odborně vybavených zaměstnávat osoby bez kvalifikace nebo s kvalifikací nižší. Vychází to sice hůře pro kvalitu vzdělávání, ale je to levnější. A není až tak výjimečné, že víc pak zbývá na platy a odměny vedení škol a některých vyvolených.
 
Odpovědnost za to, jak praxe ve školách vypadá, jak se porušují předpisy a zhoršuje motivace pedagogů ke kvalifikované práci, mají ministerstvo a Česká školní inspekce, kterým to, co se děje, nyní připomíná až ombudsman. Samozřejmě díl odpovědnosti nesou i kraje, pokud kouzlí s finančními normativy. A je tu přímá odpovědnost ředitelů škol, kteří předpisy porušují nebo přinejmenším postupují vůči pedagogům neeticky.
 
Je zřejmé, že řízení, metodické vedení a kontrola v regionálním školství v některých oblastech nefungují, jak by měly. A dobře nefunguje ani normální komunikace o některých zvlášť závažných problémech mezi školami, kraji a ministerstvem, když se učitelé musejí dovolávat při porušování svých práv ze strany ředitelů škol až pomoci veřejného ochránce práv.
 
Pro novou vládu a zejména ministra školství bude jedním z nejdůležitějších úkolů zastavit a změnit letitý negativní trend podfinancovávání a chaotického, kampaňovitého reformování a řízení-neřízení školství. Namísto prázdných řečí pravicových vlád o významu vzdělání a o důležité roli dobře zaplacených kvalifikovaných a zkušených učitelů jsou nutné činy. Nejen v rozpočtové oblasti, ale i pokud jde o řízení a kontrolu.
 
Miroslav Grebeníček