Jenom v roce 2019 vzrostl vývoz zboží z EU na 2 132,3 miliardy EUR, což představuje nárůst o 3,5 % oproti předchozímu roku. Pozice EU a většiny Evropského parlamentu je že: „cílem společné obchodní politiky složené z obchodních dohod a legislativních opatření by mělo být vytvoření stabilního, předvídatelného a spravedlivého obchodního prostředí, v němž by podniky z EU mohly prosperovat a v němž by byly prosazovány zájmy občanů EU, a dále zajištění toho, aby EU nadále chránila svůj stávající sociální a regulační model a zároveň využívala obchodní politiku k prosazování hodnot EU po celém světě“ Obávám se však, že to není úplně tak růžové a také jsem v jedné z mála skupin v Evropském parlamentu, která tento předpoklad krásného na obchodu založeného světa nevidí, a proto jsme nehlasovali pro text Evropského parlamentu „o provádění společné obchodní politiky – výroční zpráva za rok 2018.“

Podívejme se jenom na obchodní dohody, za kterými se osobně domnívám, že stojí špatná filozofie. Tyto smlouvy kladou důraz především na spolupráci v ekonomické oblasti, ale nezohledňují (nebo jen málo) lidská práva, možný negativní dopad smluv na civilní obyvatelstvo a životní prostředí, soulad smluv se zásadami udržitelného rozvoje a další problémy. Obchod by neměl být účelem sám o sobě, ale měl by být naopak prostředkem k dosažení prosperity, spravedlivých pracovních podmínek a udržitelného ekonomického rozvoje a odstranění diskriminace. Při uzavírání smluv je proto nutné brát v potaz především práva zaměstnanců a zvažovat dopad smluv na jejich pracovní podmínky, nikoliv upřednostňovat zájmy velkých společností. Smlouvy by tak měly směřovat především k rozvoji společnosti a vytváření pracovních míst, zajištění přístupu k základním veřejným službám a snižování chudoby.

Tento přístup by měl být samozřejmostí i vzhledem k tomu, že dle OSN a práva EU má ochrana lidských práv přednost před ekonomickými zájmy. Vyjednávání by dále mělo být transparentní tak, aby k dokumentům o jeho průběhu a k návrhům smluv měla hned od počátku přístup občanská společnost. Zajištěno musí být také schvalování smluv v jednotlivých fázích vyjednávání parlamenty členských států EU a Evropským parlamentem. Je naprosto nepřijatelné, aby uzavírání smluv mající naprosto zásadní a přímý dopad na občany členských států probíhalo za zavřenými dveřmi nejen bez přístupu občanů, ale také bez přístupu národních vlád členských států, jejichž pravomoci smlouvy v konečném důsledku omezí. O právech milionů lidí tak rozhoduje pár osob, které mají na zřeteli nikoliv zájmy občanů, ale pouze zájmy velkých nadnárodních společností.