Jako dítě mi dávali fluorové tabletky, protože to prý pomůže zoubkům, dnes se moje zubní hygienistka zděsila, když jsem stejné tabletky chtěl dávat svým dětem. Nevíme, zda ti, co nám vládnou a údajně chtějí naše dobro, jsou placeni Ruskem, USA, Čínou či zda prosazují tupě to, co chce ten, kdo jim prostě dá nejvíc.

Nově jsme se dozvěděli od lidí, kteří jsou vystěhováváni z tzv. Kliniky v Praze, že fetišizace vlastnictví je horší, nežli jeho porušování. Tak se podívejme. Na to, že jsme nuceni se podvolovat státu, který nám říká, co můžeme a nemůžeme se svými věcmi dělat, si zvykáme čím dál víc. Logicky. Podřizujeme se násilí.  Když nám stát určuje, co můžeme vyrábět a jaké služby můžeme poskytovat, když pokorně žádáme o povolení vykopat si na svém pozemku studnu či pokácet náš strom, bojíme se trestu. Můžou nám dát pokutu, zavřít podnik, můžeme jít do vězení… Ale „fetišizace“ vlastnictví?

Již staří Římané definovali vlastnické právo jako právo absolutní. Platí to, že vlastněnou věc můžeme držet, užívat ji, požívat její plody a nakládat s ní. Jakmile je vlastnické právo zbaveno těchto atributů, přestává být vlastnickým právem a, jak říkával nebožtík profesor Cepl, začíná se blížit právu užívacímu, které známe z dob bolševika, kdy vše patřilo státu, který nám „umožňoval“ s ním dělat to, co zrovna považoval za souladící s tzv. socialistickou morálkou. A tak jsme třeba nesměli stavět rodinné domky, které měly více obytných místností či větší obytnou plochu, nežli socialistický stát považoval za přiměřené. Mysleli jsme, že jsme se tohoto způsobu uvažování zbavili s bolševikem, ale už ho tu máme zpět. Prý „fetišizace“ vlastnictví. Takový socialismus s kapitalistickou tváří.