Ne úplně ve věku čtyř let, co má náš nejmladší, to si už nepamatuju, ale ve věku pozdějším, někdy, když mi bylo 15+.

Znáte film Slavnosti sněženek? Jeden z nejlepších českých, co znám. Tak tam je ten týpek, co hraje na soprán saxofon (nebo klarinet?), má všechno na háku, bydlí s kozama, které vozí od slepic posranou amerikou na pastvu… zatímco jeho sousedi se pinoží na svých zahrádkách, jezdí ve svých trabantech a žijí si svými vesnickými a mysliveckými konflikty. Tak takový jsem vlastně chtěl být. Asi ne úplně, ale ten přístup a vyrovnanost, to je to, co mě učarovalo. Taková „vedlejší postava“ života.

Zhruba dvacet let poté, co jsem vypadl z kolotoče veřejných záležitostí, se mi to celkem dařilo. Pak jsem ale zjistil, že ty veřejné záležitosti mne nenechají být tou vedlejší postavou žijící si v klidu svůj vyrovnaný a relativně nezávislý život. Konatelé dobra všeho druhu mi najednou do mé nezávislosti začali zasahovat. Najednou toho začalo být moc. Získávání 13 razítek a rok čekání na povolení k vybudování vrtané studně. Povolení k poražení starých jabloní na chatě. Nová věrchuška v Bruselu. Kontrolní hlášení, EET, Intrastat, nakládání s odpady, energetické štítky budov, zvyšující se buzerace na silnicích… zákazy, příkazy, regulace, najednou se žije čím dál hůř. Věci, které by mohly fungovat snadno najednou nejsou, protože zákon říká, že XY…. Najednou jsem získal pocit, že ty veřejné záležitosti jdou nějak šejdrem. A že se mě to dotýká víc, než by mělo. A nikde nikdo, kdo by v té hře na politiku stál na mé straně.

Tak jsem si zformuloval svůj „program voliče“. Dodnes je na stařičkých webových stránkách na www.liho.cz. Ale, samozřejmě, nikoho to nezajímalo. V té době už panoval názor, že věci jsou hrozně složité, že se musejí složitě řešit. Zákony, vyhlášky, úřady, potvrzení, koncepce, strategie…. A to jsem tehdy ještě nepochopil, že došlo k finální deformaci systému, protože už nikdo neřeší otázku „je nutné toto upravovat?“, ale na stole je jen „jak se to dá co nejlépe upravit?“. Nikdo už neřeší „musí to stát dělat?“, ale diskutuje se jen o tom, „jak to upravit tak, aby z toho měla společnost co největší prospěch?“. Neřeší se už „musíme brát lidem tolik peněz?“, ale jen „na co ty prachy použijeme?“. Přitom návod na život je tak jednoduchý: „Nikomu (a ničemu) neškodit.“ Každý za své a na svém, každý svého štěstí strůjcem. Možnosti a odpovědnost. Bohatí lidé a stát jako sluha mající v popisu práce zasahovat jen tam, kde je někomu (něčemu) ubližováno.