Ne, není to v tom, že první pacient chce být operován v horší nemocnici nežli druhý. Rozdíl je v pacientech. Ten první je totiž třiasedmdesátiletý důchodce, zatímco druhý je osmiletý zlatý retrívr…
Smějete se? Nebo vám dochází, že je v systému státem organizovaného zdravotnictví něco špatně?
Na pražské gynekologicko-porodnické klinice u Apolináře spadající pod Všeobecnou fakultní nemocnici se provádějí špičkové laparoskopické operace. To je takový ten systém, kdy do vás neudělají díru jak vrata od stodoly, ale malými dírkami do vás zavedou nástroje, kterými provedou operaci. Lépe se to hojí, jste dříve doma…
No a když je v rámci operace potřeba vyjmout z těla nějaký větší kus tkáně (třeba nádor), je zapotřebí použít přístroj zvaný morcelátor. Ten příslušnou tkáň rozmělní tak, aby šla laparoskopicky z těla odsát. Před nějakými dvěma lety začal nemocniční morcelátor jevit známky opotřebení. I byl vznesen požadavek na tehdejší vedení nemocnice, aby zakoupilo přístroj nový. Stojí cca 250 tisíc, ale peníze na přístroj se nenašly. Prý až se přístroj rozbije, tak pacientky mají jezdit jinam.
Přístroj se nějakou dobu dařilo udržovat v provozuschopném stavu, nakonec se však odebral do věčných lovišť. I přišel ke slovu morcelátor ruční.
Nikoho to však nezajímalo. Až před pár dny byl na Facebooku ing. Horákovou Krištofovou z Nadačního Fondu Apolena zveřejněn obrázek ruky mladé lékařky se strhanými mozoly, která místo operačních nástrojů pracovala s oním ručním morcelátorem. Příspěvek vyvolal nebývalý zájem a najednou se začaly dít věci.
Ministr zdravotnictví slíbil pomoc. Nové vedení nemocnice si pozvalo vedení nadačního fondu poprvé po pěti letech na kávu a chce to řešit…
Konec dobrý – všechno dobré? Ani omylem. Skončí to tím, že ministr zdravotnictví případ využije pro své PR, vedení nemocnice projeví zájem a „prostě to zařídí“… ale další tisíce podobných případů zůstanou nevyřešeny. Nikdo se o nich totiž nedozví.
Systém je totiž nastaven špatně. Všichni platí stejná procenta ze svých platů na zdravotní pojištění, všichni mají stejnou péči. Nemohou si připlatit nadstandard, protože pak by u nás nebylo „zdravotnictví zdarma“. Kupují se předražené přístroje, ze kterých někdo má nějaký ten neoficiální desátek, lidé, kteří chtějí „nadstandard“ uplácejí lékaře…
Přitom zdravotnické služby jsou byznys jako každý jiný. Na jedné straně někdo, kdo stojí o službu a je ochoten za ni platit, na druhé straně někdo, kdo umí a chce službu poskytnout a chce, aby ho to uživilo. Stát by do celé věci měl zasáhnout jen v případě, že by někdo na péči neměl, protože v 21. století asi nechceme, aby lidé umírali na to, že si nemůžou zaplatit operaci slepého střeva. Místo toho stát totálně zreguloval celé odvětví, zavedl daň, kterou nazývá pojištěním, soukromé zdravotnické subjekty jsou spíše správci ve státním systému, nežli skutečné privátní firmy….
Máme problém. Stejně jako u dalších agend státu – buďto to nefunguje, nebo to funguje velmi neekonomicky. A nic na tom nezmění všudypřítomná propaganda deklarující, jak máme skvělé zdravotnictví. Je dobré, ale mohlo by být mnohem lepší. A levnější. To dobré, co v něm je, je tam díky našim lékařům a střednímu zdravotnickému personálu. Vlastně často na jejich úkor.
Chudí a bezmocní, které stát přesvědčuje, že je na jejich straně, jsou stále chudí a ještě bezmocnější, zatímco ti, co předstírají, že jim pomáhají, bohatnou a můžou stále víc.
Divný svět, ve kterém to žijeme.
Roman Kříž
člen Republikového výboru Svobodných
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
