Skutečných vlastenců podle něj bylo tak málo, že se vešli pod jednu střechu do jedné větší místnosti; kdyby ta střecha a budova spadly, znamenalo by to konec českého národa. Když r. 1847 ve vysokém věku zesnul Jungmann, byl to podnět k prvnímu z velkých národních pohřbů, které se staly trvalou součástí českého předúnorového veřejného života (k posledním patřily pohřby Masarykův r. 1937 a Benešův r. 1948). S patriarchou národního obrození se loučilo 10 000 lidí; Josef Frič, advokát, vlastenec a zakladatel i dnes trvající občanské dynastie, z níž lze připomenout studentského vůdce r. 1848 Josefa Václava Friče, cestovatele Alberta Vojtěcha Jose Friče (1882–1944) a filmového režiséra a herce Martina Mac Friče (1902–1968), si pohnut a vzrušen oddechl: „Tak přece jen nevyhyneme“.  

Revoluční rok 1848, tradice, bez níž není představitelný první odboj, byl dějinným předělem. Hnutí, které bylo součástí celoevropské vlny (vyhnula se prakticky jen nikolajevskému Rusku), přivedlo na svět první české politiky: vrchnostenské úředníky, měšťany, malostatkáře, novináře, umělce, vědce, kněze. Zplodilo i první moderní českou politickou formaci, spolek LÍPA SLOVANSKÁ. O kroměřížské ústavě již byla řeč; produktem hnutí se však stal i první moderní český exil, symbolizovaný Josefem Václavem Fričem (do vlasti se vrátil až jako počínající padesátník r. 1879). Vznikla i první už bytostně česká umělecká generace májovců a s ní i prvních českých podnikatelů. Čeština přestává být pouze ukoptěnou řečí periférie a zapadlých vsí a městeček; krok za krokem se také stává salónním jazykem vznikajících vyšších vrstev buržoazie.

Intermezzo bachovského neoabsolutismu, v podstatě labutí písně feudalismu, přešlo za cenu značných ztrát poměrně rychle do historického faktu. Šedesátá léta jsou počáteční dobou všestranného vzmachu českého etnika. Třetí generace národního obrození, generace nedoceňovaného RIEGROVA SLOVNÍKU NAUČNÉHO, SOKOLA či HLAHOLU, spěje ke svému životnímu vrcholu. Může se přitom opřít o poměrně rozvinuté a kvalitní střední školství i industrializaci, která do měst přivádí čerstvé síly z venkova. Na počátku šedesátých let se stává skutkem první z proslulých riegrovských drobečků, budova vůbec první české profesionální divadelní scény, PROZATÍMNÍ DIVADLO, dodnes patrné v soubudoví historické budovy Národního divadla. Zasněná Praha ožívá: osidlují ji čeští malíři, spisovatelé, herci, dramatici, sochaři. Vesnice v zázemí postupně mizejících středověkých hradeb se před očima mění v průmyslová města značné velikosti; vzniká tak zárodek dnešního širšího pražského centra. Obdobný vývoj pozorujeme na Moravě i ve Slezsku. Snaha Vídně o vytvoření moravské slovanské národnosti, tříštící dále českou státnost, vyznívá do ztracena. Kolem poloviny sedmdesátých let je zřejmé, že nejzápadnější slovanský národ skutečně není, jak si čeští Němci s hrůzou poprvé uvědomili již r. 1848, folklorní věcí. Že se tu vedle Němců a Maďarů, zaštítěných kompromisním dualistickým projektem z r. 1867, dere na světlo třetí činitel: stále dost provinciální, ale sebevědomí a před očima sílící Češi.

Toto rozpětí necelých třiceti let – doby i dnes neuvěřitelně krátké – symbolizují dva výroky otce národa Palackého. První z r. 1848 hájí Rakousko, obohacené o federalistický projekt, větou, že kdyby ho nebylo, musili by si ho Češi ve svém vlastním zájmu vytvořit. Druhý z druhé poloviny šedesátých let odráží deziluzi z dualistické rakousko-uherské konstrukce a břitce sděluje, že Češi byli před Rakouskem a budou i po něm. Od té doby bylo zřejmé, že čas historické existence nemocné říše ve střední Evropě se začíná krátit. Krátit o neschopnost nahradit křehká dynastická přediva modernější státoprávní konstrukcí, krátit o neschopnost reagovat adekvátně vývojově na stále hlučnější výzvy času. Času mohutnějícího kapitalismu a sílící občanské společnosti, času nezvratného odchodu pozdně feudálních vrstev z historického jeviště. Čas oponou trhnul, napsal tehdejší nejnadanější český novinář, básník a Evropan májové generace Jan Neruda (1834-1891).

Sedmdesátá a osmdesátá léta předminulého století, jak upozornil zesnulý velký český historik Zdeněk Kárník ve svém gigantickém fragmentu DĚJIN ČSSD, je dobou neobvyklého a strmého vzestupu české národní společnosti. Setba šedesátých let a naděje osmačtyřicátého roku se materializovaly do vzniku výrazných uměleckých generačních seskupení: na májovce navázali vlastenečtí ruchovci let šedesátých a patetičtí a mezinárodně rozhledění lumírovci let  sedmdesátých. Výtvarný svět ovládla generace Národního divadla. Hudba dostala ve Smetanovi a Dvořákovi své první moderní světově proslulé představitele a současně zakladatele moderní české klasické hudby vyrůstající z jejích národních barokních a klasicistních kořenů. Národní divadlo je však – podobně jako Národní muzeum – ještě něčím více: jsou národními chrámy, půdou, z níž vyrůstá další rozmach donedávna pohřbívaného národa ze srdce Evropy. Riegrovské drobečky v této době gradují: otevírá se přes tragický požár vznosná budova Národního divadla, Koňský trh získává novou dominantu v historické budově Národního muzea, rozdělením pražské univerzity na českou a německou část se zněkolikanásobuje prostor vznikající a rychle sílící české vědy, která se z nových časopisů, jakým byla např. masarykovská revue ATHENEUM, rychle rozkřidluje do světa. Zázrak národního obrození vrcholí nástupem čtvrté generace. Generace masarykovské.