Malínský (ČSSD): Edvard Beneš a něžná revoluce

Pro tento účel nejlépe poslouží eliminační přístup vytýkající a zdůrazňující základní rozdíly mezi Benešovou a naší dobou. Jinak mezidobí, které počínaje událostmi listopadového převratu 1989 prožíváme, budeme jen obtížně překonávat. Chtěli-li bychom za každou cenu hledat indikátory, které alespoň naznačují přesnost této metody, nezůstaneme v žádném případě oslyšeni. Masarykovská zdůraznění výkonového principu – Ježíš, ne Caesar – , kterým řada současníků vytýkala přílišnou abstraktnost stejně jako jeho další nadčasové větě o potřebě revoluce netoliko hlav, ale i srdcí, naznačují přesnost a údernost zvolených východisek.

České národní obrození je bez výkonového principu nepředstavitelné. Platí to právě tak o jeho počátcích jako o jeho vrcholech. Platí to tím spíše, že svým způsobem – v docelení společenské struktury – není česká společnost dotvořena dodnes. Kontroverznost, s jakou jsou veřejností vnímány špičky českého polistopadového veřejného prostoru, politiky počínaje, justicí, žurnalistickou komunitou pokračuje a pověstí velkého podnikatelstva konče, nejenže bytostně konstruktivní, pozitivně dělné jedince paralyzuje, ale také vysvětluje stoupající lhostejnost k českým dějinám současným, novějším i středověkým; prosazuje-li se co, je to zpravidla opak toho, co nám naši buditelé zanechali a co naopak ztělesňuje hodnoty, jež naše první vlastence v lepším případě činily ostražitými. Ale i tady – v tom tragédie našeho polistopadového vývoje vrcholí – se ve všeobecném marasmu a vědomě – nikoli náhodně – živeném zmatení stupňovaně prosazuje neprofesionalita a fušerství nad alespoň elementárně zvládnutou odborností.

Pohlížíme-li na některé soudobé duchovní orientace, ozřejmuje se nám důvod Masarykova a Benešova odstupu od určitých forem liberalismu a jejich důraz na demokracii jako nikoliv politickou techniku, ale naopak jako na slohotvorný prvek každodennosti i festivní (sváteční) monumentality. Ta je pro ně nepředstavitelná bez kontinuity jak novodobých událostí, tak hlubokých historických souvislostí. Jejich pojetí mravního, ale i věcně důvodového rámce pro obnovení české (československé, slovenské) státnosti je bez této kontinuity nepředstavitelné. A naopak: stále soustavnější pomíjení těchto faktorů v polistopadové občanské i politické praxi vede k hodnotovému rozmývání a rozostřování; polistopadové osudy Masarykova ústavu i Ústavu TGM jsou v tomto ohledu klasickým modelovým příkladem.

Kvalita vědecké práce podmiňovala u obou pedagogů i podceňovanou a přehlíženou kvalitu práce úřednické, výkonu agend veřejné správy i speciálních agend užšího zaměření, jež pozoruhodně přesně postihuje anglický výraz government. První československá republika – jak jsem již upozornil – dokázala v tomto ohledu pozoruhodné výkony zrovnoprávněním ženy počínaje a pozemkovou reformou konče. Polednové Česko dodnes nebylo s to zvládnout agendu restitucí; zákon o veřejné službě, který je ve dvou paragrafových verzích k dispozici z let 1992 a 2004 a nabyl účinnosti ex lege, nebyl uveden do praxe, ačkoliv prošel Sbírkou zákonů a nařízení České republiky; nehotovost ústavní listiny symbolizuje absence ústavního zákona o všeobecném referendu.

Sociální stát, který v prvorepublikovém období byl sice nucen věnovat zejména v krizových třicátých letech svou přednostní pozornost kmenovým chudinským agendám, byl od samého počátku existence ČSR zaměřen i na jeho moderní vývojově pojímané široké pojetí. Pozornost, věnovaná zdravotní a hygienické osvětě, budování vodovodů, vzdělávacím systémům, občanské společnosti spolků a nejrůznějším způsobem zaměřených a orientovaných odborných společností, byla pozoruhodná. Rozmach středního a malého podnikání, který byl páteří tohoto vzmachu společenského ruchu, byl dalším pozoruhodným znakem nejvýchodnější západoevropské země.

Polistopadový vývoj přes první halasné postkomunistické proklamace z let zhruba 1989-1991 však vedl k podstatně odlišným výsledkům. Pro určitou – nikoliv nevýznamnou – část této naší společnosti se dokonce tato charakteristika stala symptomem dávné – údajně výlučně poúnorové – minulosti. Na tapetě je pro mnohé i sám pojem sociálního státu a vše, co s ním souvisí, tj. mj. věda a umění, ale i kultura a kvalita kulturnosti všedního dne. Obrat o údajně příliš štědrých sociálních chudinských dávkách se stal dokonce trapným klišé ignorujícím zužující se seberealizační obzory dnes minimálně pětiny (ve skutečnosti až třetiny) naší společnosti.

Věcné postupy, postupy vývojové demokracie první Československé politiky, uplatňované v jejím praktickém provozu Hradem, zahrnovaly pestrou škálu počínající systematickou podporou nadaných jedinců, recenzními řízeními v případě připravovaných závažných projektů napříč spřízněným (ale i opozičním) politickým středovým spektrem, pokračuje organizací neformálních lidských kontaktů s návazností na získávání důvěrných zpráv a fakt z pozadí prakticky celé tehdejší společnosti, z nichž vývojově vyrostla československá zpravodajská služba, a razantními zákroky v případech životního ohrožení demokratického režimu konče (případ první Benešovy prezidentské kandidatury, Tukova aféra, Gajdovo selhání ad.). Tvárnost mladé československé demokracie, její regulovanost včasně a v případě potřeby i razantně odpovídající na potřeby chvíle i na zásadnější historické momenty (volební vítězství SdP v r. 1935, dohadovací institucionalizované nadstranické mechanismy typu Pětky či Osmičky) měly své meze. Meze demokracie. Česká republika, svým trváním nezávisle na nedobrovolném epilogu československé státnosti (1989-1993) již delší než Masarykův a Benešův stát, v podobných situacích opakovaně vždy ke škodě demokracie selhává, zdá se, stále trapnějším způsobem. Místo očekávaného nástupu kvality a překonávání někdejší havlovské blbé nálady jsme svědky změn, které jakoby přesvědčovaly v lepším případě o stagnaci, v tom horším dokonce o úpadku systému, který se po půlstoletí stagnace a rozvratu stále nebyl s to pevně zakořenit.

Střední vrstvy a jejich špičky, nezaměnitelná bazální opora První republiky, jsou polistopadovým režimem dlouhodobě devastovány a doslova ždímány. Zcela absentují postupy a procesy jejich plynulé generační obměny. Je to nejen důsledek postupného degradování vzdělávacího systému. Jsme totiž konfrontováni – jak jsem už zdůraznil v předcházející části tohoto eseje – s vývojovou destrukcí vzdělávacích systémů naší země, které postupně vznikaly v závěrečné části XVIII. století. Úpadek řemeslných dovedností v pásmu středně kvalifikované pracovní síly nezadržitelně provází mravní rozvrat, v mnohém připomínající svými vnějškovými projevy a parametry pozdní římskou a řeckou antiku.

Žádný obraz však není jen černobílý. Kolektivní bezpečnost, pojetí zahraniční politiky čelící v zárodku hrůzám válečných katastrof nezřídka apokalyptického dosahu, byla velkou výzvou i zahraniční politiky první Československé republiky. Malá dohoda, ženevský konsensus, úsilí o zastavení mocností Osy, vztah k SSSR a Kominterně byly jen několika nejzřetelnějšími zastaveními v práci zahraniční politiky meziválečného Československa. Mnichovská katastrofa, nacistický přepad a další události, spojené se zánikem První republiky, však nejsou v žádném případě důkazem její údajné státnostní (např. národnostní) nedostatečnosti. Naopak mnohem spíše systémového selhání zejména západních meziválečných demokracií, dlouhodobě sebepoškozujících vlastní nejen strategické, ale i bazálně vitální – v případě Francie i bezprostředně existenční – zájmy.

Naopak to byl Edvard Beneš, který celým svým vystupováním jedné z nejzralejších, nejpracovitějších a současně i nejtvořivějších osobností předchůdkyně OSN Společnosti národů i všemi svými silami působil také během druhé světové války ve prospěch dalšího cizelování myšlenky kolektivní bezpečnosti. Spolupracoval rovněž uvnitř Spojených národů na vzniku OSN, ale i na myšlence potřeby integrace evropského lidstva. V těchto případech již nebyl sám; poučení z Mnichova, přepadu Polska i západoevropského vojenského kolapsu na jaře a zčásti i v létě 1940 bylo až příliš jednoznačné a zejména v atlantické části Spojených národů přesvědčilo mnohé o potřebě zásadní změny dosavadního kurzu. Lidé kolem Jeana Monneta začali kus po kuse, z výchozí základny praktických poválečných problémů a projevů dnes nepředstavitelné hospodářské krize, budovat Evropská společenství a vývojově překonávat dlouholeté mezistátní a interetnické nesváry. I tento účel plnila organizace válečné kolektivní bezpečnosti, která by v meziválečném světě byla nepřestavitelná – Severoatlantické souručenství.
Polistopadové Československo, jemuž opakovaná souhra velmocí v r. 1968 zabránila v integraci do tehdejších evropských a atlantických struktur (do jisté míry ji o několik let později nahrazoval helsinský proces), prošlo obdobnou sebereflexí násobenou srpnovým šokem 1968 z tzv. internacionální pomoci sebe zvoucích bratrských armád. Vstup do těchto struktur byl od počátku polistopadového vývoje jednoznačným cílem rozhodné většiny politických sil země. Protože navazoval na podobné snahy dalších zemí někdejšího vnějšího impéria, naděje na jeho úspěšnost byly o to silnější. A z nadějí se před časem stala i nezpochybnitelná skutečnost. O to více zarážejí projevy malosti a místy až trapného provincialismu, které charakterizují významnou část českého vystupování a prezentování na těchto mezinárodních úrovních.

Cesta tím, co jsem na počátku našich úvah označil druhým životem Edvarda Beneše, končí. Fakta, dnes bezpečně doložená, souvislosti a zkušenosti, kterými na jejich základě disponujeme, umožňují v pádné většině případů jednoznačné odpovědi na otázky a otazníky, které s sebou přineslo nejen historické badání nejnovějších dějin, ale i vlna nenávistné nebo naopak až příliš apologetické propagandy související s životem tohoto velkého Čecha. Výsledný obraz je nejen odrazem života a odkazu nezapomenutelné rázovité osobnosti a člověka velkého nejen mozku, ale i srdce, ale současně i otevřením Pandořiny skříňky celé řady témat, která jsem se pokusil v několika zastaveních svého písemného putování popsat, zachytit a zasadit nejen do historického, ale i současného sociálně politického kontextu.

Skutečnost, že bezprostřední vyhasínání odkazu První republiky, kterou Beneš také vedle TGM ztělesňoval, nastává prakticky až nástupem normalizace s pozoruhodným bočním obratem normalizační politiky zhruba od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století (plive-li na něco exil, měli bychom my tomu věnovat pozornost; zhruba tak lze zjednodušeně popsat myšlenkové pochody bystřejších mozků tehdejších pozdně komunistických československých špiček) zdaleka neuzavírá jeho stále – podle mého soudu bezpečně prokázanou – živou bezprostřednost.

Problémy, kterými Edvard Beneš žil, dostávají aktuálně nové rozměry; jejich adekvátní zvládnutí však vyžaduje tvořivé osvojení a dotvoření postupů, které používaly největší osobnosti české politiky a veřejného života vůbec; jejich východiskem je spontánně osvojovaný globální rámec a hodnotově pojatý vývojově kultivovaný výkonnostní princip. Výkonnostní princip nejen špiček, ale i středního a bazálního patra okolí, bez nějž se již ani v Masarykově a Benešově době nedala dělat kvalitní praktická politika zahraniční i vnitřní. Osobitá olympijská Coubertinova triáda (doplnit) se neuplatňuje jen ve sportu; je přirozenou pružinou všeho konání evropského – a dnes nejen evropského – lidstva.
Vícevrstvý, mnoharozměrový druhý život kožlanského rodáka je tedy nejen inspirací, ale i nepřeslechnutelnou, v mnohém varovnou výzvou. Výzvou všemu lepšímu v nás všech. Výzvou k docenění a domyšlení všeho, čím Edvard Beneš žil, oč usiloval, tam, kde uspěl, i tam, kde z dopuštění daných poměrů a výchozích parametrických podmínek uspět nemohl. Nejlépe to zrcadlí závěr jeho života. Únorová pohroma byla skutečností, jež přesahovala možnosti životních výhledů předčasně zestárlého, smrtelně nemocného drobného muže. Ale i v těchto okamžicích tento nezdolný plebejský optimista nepochyboval o vítězství sil demokracie, lidství, kompetentnosti, profesionality, nadšení, slušnosti.

Ptáme-li se po etických východiscích Benešova života, nalézáme je právě zde, v mezních okamžicích jeho života i dějin národa, kterému tento vřelý rozumný patriot zasvětil svůj život. Život, který se zhmotnil v květnovém odpoledni r. 2005 při odhalení Budovatelova pomníku v stovkách zestárlých, často na konci své životní cesty na Loretánském náměstí stojících Masarykových dětí a Benešových vojáků. Lidí, kteří nezapomněli, lidí, legitimizovaných statečností, kterou opakovaně projevili nejen v událostech druhé světové války, ale i v sovětizačních padesátých letech, i v dobách pozdějších. Nezdolné kmetství, vyzařující mladistvou sílu, jež si vynutila obnovení věcného pohledu na Benešovu osobnost, kterou se vyznačovala drtivá většina veřejného mínění této země během jeho života. A s tím i váhu a význam i odkazu jejich míjející doby, který by bez Benešova výrazného podílu byl – v lepším případě – viditelně chudší a šedší.