Pro tento účel nejlépe poslouží eliminační přístup vytýkající a zdůrazňující základní rozdíly mezi Benešovou a naší dobou. Jinak mezidobí, které počínaje událostmi listopadového převratu 1989 prožíváme, budeme jen obtížně překonávat. Chtěli-li bychom za každou cenu hledat indikátory, které alespoň naznačují přesnost této metody, nezůstaneme v žádném případě oslyšeni. Masarykovská zdůraznění výkonového principu – Ježíš, ne Caesar – , kterým řada současníků vytýkala přílišnou abstraktnost stejně jako jeho další nadčasové větě o potřebě revoluce netoliko hlav, ale i srdcí, naznačují přesnost a údernost zvolených východisek.

České národní obrození je bez výkonového principu nepředstavitelné. Platí to právě tak o jeho počátcích jako o jeho vrcholech. Platí to tím spíše, že svým způsobem – v docelení společenské struktury – není česká společnost dotvořena dodnes. Kontroverznost, s jakou jsou veřejností vnímány špičky českého polistopadového veřejného prostoru, politiky počínaje, justicí, žurnalistickou komunitou pokračuje a pověstí velkého podnikatelstva konče, nejenže bytostně konstruktivní, pozitivně dělné jedince paralyzuje, ale také vysvětluje stoupající lhostejnost k českým dějinám současným, novějším i středověkým; prosazuje-li se co, je to zpravidla opak toho, co nám naši buditelé zanechali a co naopak ztělesňuje hodnoty, jež naše první vlastence v lepším případě činily ostražitými. Ale i tady – v tom tragédie našeho polistopadového vývoje vrcholí – se ve všeobecném marasmu a vědomě – nikoli náhodně – živeném zmatení stupňovaně prosazuje neprofesionalita a fušerství nad alespoň elementárně zvládnutou odborností.

Pohlížíme-li na některé soudobé duchovní orientace, ozřejmuje se nám důvod Masarykova a Benešova odstupu od určitých forem liberalismu a jejich důraz na demokracii jako nikoliv politickou techniku, ale naopak jako na slohotvorný prvek každodennosti i festivní (sváteční) monumentality. Ta je pro ně nepředstavitelná bez kontinuity jak novodobých událostí, tak hlubokých historických souvislostí. Jejich pojetí mravního, ale i věcně důvodového rámce pro obnovení české (československé, slovenské) státnosti je bez této kontinuity nepředstavitelné. A naopak: stále soustavnější pomíjení těchto faktorů v polistopadové občanské i politické praxi vede k hodnotovému rozmývání a rozostřování; polistopadové osudy Masarykova ústavu i Ústavu TGM jsou v tomto ohledu klasickým modelovým příkladem.