Obecně platí, že různé mafie a zločinecké gangy mají mezinárodní charakter a působí tedy v řadě zemí současně. Přesto, že jejich centrum má statický charakter a pod určitým krytím zůstává většinou v mateřské zemi, jejich výkonné články různě migrují ze státu do státu podle pokynů z nejvyššího centra. Budují své rezidentury v zájmových zemích, kde pak páchají nejzávažnější formy trestné činnosti. A nejtěžší zločinci, tzv. pěšáci, vykonavatelé, nájemní vrazi a zabijáci, se pak, po spáchání konkrétního činu, pokud nejsou likvidováni, většinou ukrývají v zemi, se kterou nemá země, kde byl zločin spáchán, vzájemnou extradiční (vydávací) povinnost. Nikdo je tam nezná a žijí tam většinou pod změněnou identitou, např. jako rentiéři, obchodníci s realitami, zástupci účelově zřízených či dokonce fiktivních firem apod., v anonymitě světových velkoměst, či jako „počestní“ farmáři v různých částech světa.

V řadě případů je proto dost velký problém takovou osobu, i při dnešních možnostech, vůbec vypátrat. Je-li nakonec přece jen její pobyt vypátrán, nastává velký problém, dostat ji před soud v zemi, kde závažný zločin, nebo více závažných trestných činů, spáchala. Někde prostě chybí politická vůle takto označenou osobu do vyžadujícího státu vydat, neboť v azylové zemi je zcela jiné politické zřízení a proto na vydání takové osoby není žádný zájem. Nebo konkrétně spáchaný zločin v jedné zemi, v této druhé zemi za zločin považován není, není tam proto ani trestný, případně nejsou s takovým státem uzavřeny ani základní dvoustranné extradiční dohody. V řadě případů tomu pak brání i více důvodů současně. A nebo vydání takového zločince brání i jiné důvody. Právě proto se řada těžkých zločinců v takových zemích dlouhodobě skrývá, snaží se mnohdy změnit svou vizáž. Mnozí podstupují složité a náročné plastické operace, aby nemohli být odhaleni podle podoby. Cestují minimálně a zásadně jen na padělané cestovní doklady a pouze takovými druhy dopravy, které jim zaručují naprostou anonymitu. Přesto, že kriminalistika zná řadu vědecky ověřených metod zjišťování totožnosti konkrétní osoby, od klasické daktyloskopie až po nejmodernější metodu DNA, které jsou naprosto neomylné, daří se řadě těžkých zločinců před spravedlností unikat i dlouhodobě. O tom svědčí mj. i skutečnost, že byla řada hledaných německých válečných zločinců odhalena až po mnoha desetiletích.

Podíváme-li se do historie, lze uvést, že určité znaky extradice měla již první doložitelná mezinárodní smlouva vůbec, tedy „Mírová smlouva mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským vládcem Chattušilem III.“ z roku 1272 před naším letopočtem, která se týkala vzájemného navracení poddaných, kteří uprchli na území druhého panovníka. Prvním historicky doložitelným případem extradice je pak případ vydání Sira Briana Murra O´Rourkeho z roku 1591. Ten byl vydán ze Skotska do Anglie, kde byl poté odsouzen a oběšen za rebélii, které se dopustil v Irsku.