Zemědělství patří k nejstarším činnostem člověka a velmi významně ovlivnilo podobu a fungování krajiny. Člověk - zemědělec ji na území Evropy utváří zhruba osm tisíc let a je tedy výrazným faktorem proměny kulturní krajiny a i samotné lidské civilizace. V každé historické době svou činností vytvářel určitou krajinnou matrici tvořenou specifickým uspořádáním polí, luk, lesů, vodních ploch a podobně.

Tato matrice se v průběhu historického vývoje měnila a doslova přepisovala. V řadě knih z posledního století najdeme vzpomínku na malebnou mozaiku políček, mezí a luk, typickou pro českou krajinu před érou kolektivního zemědělství. Tu v důsledku současných intenzivních přístupů v zemědělství prakticky již neobjevíme. Prioritou je výkonné zemědělství s prokazatelnými úspěchy, na druhé straně jsme ale svědky zhoršení kvality přírodních zdrojů, na nichž je sama tato hospodářská činnost závislá. Stále častěji můžeme číst zprávy o degradaci půdy, narušení hydrických režimů, znečištění vodních zdrojů, vnášení cizorodých látek do potravních řetězců, snižování biologické pestrosti, zhoršení estetické kvality krajinného obrazu a tak dále.

Tyto negativní faktory ovlivňující naše prostředí i vlastní zemědělskou produkci nepůsobí v každém prostoru se stejnou intenzitou a jejich pochopení a práce s nimi je velmi složitý úkol pro budoucí optimalizaci krajinného prostoru. Toho, že se jedná o víceoborový problém, si byli vědomi i autoři a signatáři Evropské úmluvy o krajině, která si mimo jiné klade za cíl ochránit a zachovávat krajinný potenciál pro další generace. Evropská úmluva o krajině byla podepsaná v roce 2000 ve Florencii. Česká republika tuto smlouvu podepsala v roce 2002 a po ukončení ratifikačního procesu v říjnu roku 2004 vstoupila v platnost. Úmluva si klade za cíl zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny a aktivní péči o ni v souladu s principy udržitelného využívání a zároveň ukládá povinnost vytvářet a realizovat ohleduplné krajinné politiky, a to i za účasti veřejnosti a místních a regionálních úřadů.

Jako hlavní principy Evropské úmluvy o krajině můžeme zmínit následující. Rozmanitost evropských krajin představuje společný a klíčový zdroj kvality života jednotlivce i společnosti a současně tvoří základní prvek životního prostředí. Ochrana, správa a plánování evropských krajin jsou právy i povinnostmi každého jednotlivce a všech evropských zemí. Udržitelný rozvoj musí být založen na vyvážených harmonických vztazích mezi sociálními potřebami, hospodářskou činností a ochranou a tvorbou životního prostředí. Úmluva se zaobírá celou krajinou (přírodní, venkovskou, městskou, industriální), věnuje se tedy přírodně hodnotným i lidskými aktivitami poškozeným krajinám.