V okně jednoho z vědeckých ústavů, kolem kterého chodím a kde se jistě dělá velká věda, se objevilo trocha chvojí a řetězec vánočních světýlek. O pár ulic dál bylo adventní téma na nástěnce jednoho z barokních kostelů a skoro naproti se z obchodního domu linula nějaká vánoční hudba. Je to tu, přišel adventní čas, se vším, co k tomu patří.
Letošní první adventní neděle 29.11. byla ještě dobou vskutku postní, ale od čtvrtečního rozvolnění je zase vše při starém. Druhý adventní víkend se i díky Mikuláši ulice zaplnily kočárky a dětmi, které si užívaly různých pamlsků, zatímco maminky spolu vesele klevetily, zpravidla bez roušek (a policisté byli mimořádní nevšímaví). Jen sem tam se tu plaše mihly starší dámy s rouškami, které si nesundávaly, ani když o ulici dál v přítmí kostela tiše předávaly svá tajná přání.
Nastal opravdový adventní čas, velká radost křesťanské Evropy.
I když většina lidí v Česku vyznává spíše náboženství racionální vědy (o níž se nesmí pochybovat stejně jako o transsubstanciaci), svítí i u nich doma světelné řetězy, na stolech se objevují jablka a ořechy, s láskou se připravuje kout, kam se umístí stromeček, přemýšlí se nad cukrovím a nad tím, jak strávit svátky (což je slovo příbuzné slovu svatost).
To pohanské já, pokora před velkou přírodou, o níž, byť v jiném kontextu, pěkně řekl nový ministr Jan Blatný, že je třeba mít před ní respekt, v nás naštěstí přetrvává. Překryto staletími křesťanství a nově i jedním nebo dvěma staletími vědy, ale je tu.
Bojovat s tím je beznadějné a bylo by to i nemoudré. Ty světla, chvojí, dárky, zpěvy, vzájemná blahopřání do dalšího roku života... jsou víc než jen šlupka tradice, kterou můžeš snadno seškrábnout a nahradit něčím jiným (a nemyslím tím hned islámem, ale třeba celoplanetárním komunismem plným translidí).
Jsou to hluboké kořeny, zasahující do našeho dětství, plného pohádkového boje dobra se zlem, prvních ponaučení, co se smí a co ne, temné bázně z tmavých koutů i jistoty matčiny lásky a otcovské ochrany.
A jistě také pocitu pokory a milosti, kdykoli jsme na konci roku vstupovali s rodiči do nasvícených, nazdobených a kadidlem provoněných kostelů, s plápolajícími svíčkami, odlesky na zlacení rámů a sem tam i tichým ševelením modlících se úst.
Hlavními dnešními svatostánky jsou obchodní kolosy, nasvícené a nazdobené podobně. Místo modlíteb tu zní hovor zákaznic, zlata a vůní je tu ale dost a koledy jedou dokolečka z reproduktorů. Ale co. Důležité je, že i tady najdeme kus toho, co formovalo středoevropskou kulturu po stovky let. Ať už je střední Evropa jakákoli, je velmi tolerantní a tak tu vedle sebe mohou být různé svatostánky, s různými věroukami a věrozvěsty, kteří se vzájemně trochu škádlí a kritizují, ale docela dobře tu mohou stát vedle sebe a jejich návštěvníci bez nejmenšího zaváhání přecházejí mezi nimi - tu do obchodního centra na kávu, tu nakouknout do kostela k jesličkám, tu na výstavu o rozpínajícím se Vesmíru.
A to je dobře. Že tu vedle sebe mohou takhle stát a vzájemně se tolerovat. My Evropané nemáme problém s nikým, kdo k nám přichází v míru. Jsme tolerantní, rádi se přiučíme. Ale dáváme si pozor na nositele jediné pravdy. A je jedno, pod jakým praporem ji šíří.
Jsem rád, že se - navzdory stále špatným číslům - ještě před Vánoci otevřely obchody, kostely i ty výstavy.
Každému jeho svatostánek, ale uvnitř tolerantní středoevropské kultury. Blahořečme svým bůžkům, mějme respekt k přírodě a nezapomínejme na to, co jsme ctili už v dětství: že vánoční svátky jsou svátky míru, tolerance a vděčnosti za to, že tu stále ještě jsme.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu doc. Mgr. Antonín Staněk, Ph.D.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
