Včera jsem se společně se současnými a bývalými senátorkami a senátory zúčastnil slavnostního shromáždění u příležitosti 30. výročí událostí 17. listopadu 1989. Při této příležitosti jsem měl možnost vystoupit s následujícím projevem:

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté,

ani se nechce věřit, že od listopadových událostí roku 1989 uplynulo již 30 let. Všichni, kteří je osobně zažili a intenzívně prožili, mají možná podobně jako já pocit, že to bylo nedávno, že čas ubíhal nějak rychleji, než v době listopadu předcházející.

Výročí přelomových společenských změn je příležitostí na chvíli se zastavit a ohlédnout se zpět. Nejen pro připomenutí si událostí a procesů, které nás dovedly k dnešní současnosti, ale i proto, abychom si plně uvědomili nejen časovou vzdálenost, ale především změny od onoho bodu přelomu. Vždyť od té doby vyrostly téměř dvě nové generace, pro které je dnešní uspořádání společnosti běžnou, možná šedou realitou, na níž nic zvláštního nevidí, protože se do ni narodili nebo v ní prožili podstatnou část svého života.

Osobně se počítám k těm pamětníkům, kteří považovali a považují společenskou a ekonomickou změnu roku 1989 za neodvratnou událost. Nefunkční, neefektivní komunistický systém prohrával a nakonec prohrál svůj souboj s tržní ekonomikou a demokracií, do jisté míry lze říci, že se nakonec zhroutil sám do sebe. S odstupem let si stále více cením toho, že se tak stalo klidným, relativně kultivovaným způsobem, i za to bychom měli protagonisty listopadových událostí, za všechny jmenujme Václava Havla, ocenit.