Není to pěkný pohled. A to nechám stranou párečky a vuřty. Pojďme tedy rovnou na tu legislativu. Návrh kolegy Ladislava Šincla na regulaci odměn pojišťovacích agentů má hlavu a patu. Je to návrh dobrý, dokonce bych řekl, že jeden z těch přímočarých a zjevných ve své užitečnosti. Nechci teď vysvětlovat podstatu věci, protože pro další samotné děje není klíčová.

Tak jen krátce. Nyní dostane zprostředkovatel za uzavření pojistky s klientem (u kapitálového a investičního životního pojištění) i více než dva objemy ročního zaplaceného pojistného. Jde tedy o desítky tisíc korun, mnohdy o stovky tisíc a vzato jednoduše platí, že kdo takové pojištění sjedná na dvacet let, ten desetinu této doby platí za zprostředkování.

Proč se věci neupraví samy, což by v tržním prostředí mělo fungovat, to je trochu složitější – ale princip je ten, že bez prodejců jsou poskytovatelé pojištění a dalších produktů v podstatě odříznutí od kupujících. Nezbývá jim tedy, než koncipovat svoje produkty jako kompromis, který přináší nějaké benefity klientům, ale který je především lákavý pro prodejce a prodejci z něj mají maximum možného.

Náměstka Martina Prose stála tato podpora místo

Protože když jiný poskytovatel služby přijde na trh s něčím, co je nevýhodné pro klienta, ale velmi výhodné pro poradce, poradci raději – jaké překvapení! – prodávají tento nikoliv kvalitní produkt. Proč? Protože z toho mají spoustu peněz. A proto také vždy po několika letech přiběhnou za svými klienty s očima navrch hlavy a s nějakou novou pojistkou, přemluví svou oběť ke stornování staré smlouvy a k uzavření nové. Jaksi již nesdělí, že to celé je dobrý kšeft pro ně, ale mizerný pro klienta.