Úředníci EU již dlouho touží po posílení svých pravomocí směřováním k Evropské federaci. Jejich dlouhodobým plánem je vykořenit evropské národy a vytvořit jeden nadnárodní multikulturní superstát. Nejsou ale v názorech jednotní. Také proto je jeden názorový směr v EU označován jako eurofederalisté, druhý směr byl euroskeptický, a to už od konce minulého století. Myšlenka eurofederace měla logicky víc zastánců v institucích EU, myšlenka euroskeptická zase ve vedení národních států. Na příkladu Jana Farského, bývalého poslance za STAN, který jel studovat přeměnu EU na federaci do USA, se náhle ukázalo, že eurofederalistické myšlenky podporují i za mořem.

Tedy, jak vidíme, vznik Eurofederace je podporován jak přímo z Bruselu, tak i z USA. A naopak euroskeptické myšlenky mají ve vedeních národních států čím dál méně zastánců. Čím to je? Jednak odchodem Velké Británie, která bývala jádrem euroskeptických postojů. Tedy aby integrace v rámci EU nezasáhla příliš hluboko do rozhodovacích procesů v národních státech. Také měla Velká Británie vyjednanou řadu zásadních výjimek z evropských právních norem. Například týkající se vlastní měny, neúčasti v Schengenském prostoru, některých prvků vízové, azylové a přistěhovalecké politiky. A také nebyla signatářem Evropské charty základních práv a svobod.   

Podle toho, že jsou právě navrhovány dvě stěžejní změny fungování EU, už bylo potřebného stupně unifikace názorů vlád národních států EU dosaženo. Jde o dvě zásadní změny, které jsou na úrovni nových základních smluv EU, ale zatím nemají tu formu. Většinové hlasování v těch hlavních oblastech, kde dosud zůstávalo jednohlasné hlasování a zásadní změna voleb do Evropského parlamentu.