Vážený pane místopředsedo, pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové,

ten zákon, jak správně pan ministr ve své předkládací zprávě připomenul, byl již na pořadu jednání Sněmovny v minulém volebním období. Byl projednán výborem, byly tam podány některé pozměňovací návrhy a pan ministr sám musí zapátrat ve svém svědomí, proč došlo k tomu, že ten zákon propadl do černé díry neprojednaných návrhů v minulém volebním období, proč ta doba zhruba půlroční mezi jeho projednáním ve výboru a skončením mandátu minulé Sněmovny nebyla využita k tomu, aby tenhle zákon byl projednán ve druhém, případně ve třetím čtení, a tedy tím pádem ta hrozba, kterou nás straší Evropská komise, nebyla tak aktuální a nebyla důvodem, proč teď na to tak naléháme.

Chtěl bych říci, že náš zákon se vlastně věnuje v podstatě a jenom administrativním, byrokratickým úkonům, tedy jak ta paliva, která přimícháváme do nafty a benzinu, a pak to lijeme do našich aut, prostě evidovat a jak je zaznamenávat, jak je vykazovat. Zdálo by se tedy, že to je čistě jenom byrokratický zákon, a tedy bychom měli pokrčit rameny a ten zákon bez problémů schválit. Ono to ale naskýtá možnost zamyslet se nad celým tím systémem podpor a nepodpor, nadšení a desiluzí, které v tomto, bych řekl, oboru jsou na denním pořádku. Musíme si určitě vzpomenout na to, jak před mnoha lety byly podporovány motory na naftu, dieselové motory. Tehdy byla nafta považována za ekologické palivo, dokonce výroba automobilů s naftovými motory byla podporována. Ukázalo se ale, že to úplně není tak krásné, že naftové motory znečišťují ovzduší významným způsobem, a dneska ti samí ochránci přírody, ti samí ekologičtí aktivisté, ti samí politici, kteří tehdy tak halasně podporovali zavádění dieselových motorů do osobní automobilové dopravy, by nejraději auta na naftu zakázali, případně by jim zakázali vjíždět do center našich měst. Přitom samozřejmě automobilů s dieselovými motory je veliké množství a ty zákazy by postihly celou řadu jejich majitelů, kteří nemají takovou ekonomickou sílu, aby si mohli pořídit auta s pohony, které současní ochránci přírody považují za vyhovující.

Stejně tak to je u biopaliv. Opět jsme museli pod tlakem EU začít přimíchávat do našich paliv biopaliva vyráběná, jedná-li se o paliva první generace, z řepky, z kukuřice, z obilí, tedy z plodin, které rostou na našich polích, v cizích zemích pak jsou to různé palmové oleje a další, a museli jsme to lít do našich automobilů, a tím si ničit motory našich aut. Ukazuje se teď, že i ti samotní největší zastánci, ten samotný guru všech našich ekologických aktivistů, tedy hnutí DUHA, označuje - tady to odcituji - podporu motorových biopaliv první generace za cimrmanovskou slepou uličku a vyčítá jejich zastáncům, že ohrožují orangutany v pralesích a že plýtvají zemědělskou půdou u nás. Je to prostě pořád dokola. Teď jsou na pořadu podpory auta na elektřinu. Jak to je s výrobou, zdali výroba elektřiny, která pak se vpraví nabíjením do elektroaut, nezatíží životní prostředí více než samotné motory těchto aut, je otázka, která samozřejmě odpovídána v tu chvíli není, a opět to nadšen převládá nad realitou.

Paní zpravodajka dobře zmínila podporu, kterou tento zákon dává biopalivům druhé případně třetí generace, tedy těm biopalivům, která nejsou vyráběna z řepky na polích rostoucí, ani z kukuřice, ale která jsou vyráběna z odpadních produktů, což samozřejmě je daleko lepší a určitě si to zaslouží podporu. Otázka ale je ta, že výroba biopaliv druhé generace je energeticky i výrobně mnohonásobně složitější a náročnější, nežli je to u biopaliv první generace. A také samozřejmě jejich rozsáhlejší zavedení se očekává v následujícím desetiletí, zhruba. Takže určitě jako motivační ta možnost dvojího započítání nebo dvojnásobného započítání biopaliv druhé generace do té celkové bilance je v pořádku. Také to určitě podporujeme.