Milé kolegyně, vážení kolegové,

je jistě příjemné přicházet do sálu, kde vidíte zářící oči členů strany, která se dostala do Parlamentu ČR. Je o něco méně příjemné, ale o to užitečnější, přijít do sálu a pozdravit členy strany, která se vzdor veškerému úsilí do Parlamentu ČR nedostala. A smyslem mého projevu je společně s Vámi přemýšlet o tom, proč se tak stalo.

Ještě dva měsíce před volbami se preference Strany Práv Občanů pohybovaly ve výzkumech veřejného mínění mezi 6–8 %. Ano, samozřejmě nemusíme těmto průzkumům věřit, ale určitou orientační hodnotu přece jen mají. V průběhu volební kampaně většinou politické strany další body získávají, my jsme je ztratili. I průzkumy veřejného mínění to začaly ukazovat. Ptejme se, proč se tak stalo a hledejme vinu především sami u sebe, nikoli v kritice druhých. Je to snadné, ale jenom slaboch svádí svoje chyby na druhé. Silný svoje chyby sám přiznává.

Začnu sám u sebe. Považuji za svoji velkou chybu, že jsem nijak nebránil tomu, aby volební kampaň byla založena v podstatě jako druhá fáze podpory prezidenta republiky poté, co už prezidentské volby skončily. Chtěl bych Vám všem nesmírně poděkovat za Vaši podporu při organizaci prezidentských voleb. Už jsem Vám řekl, že bez této podpory a pomoci bych se prezidentem nikdy nestal. Ale když děláte totéž po druhé, a já jsem viděl plakáty v Praze s nápisem „Za Miloše Zemana“, mluvil jsem s lidmi, kteří říkali: „Co chcete, vždyť jsme Vám prezidenta zvolili. Teď ukažte, co umíte Vy, a postavte se na vlastní nohy.“ K této chybě se přiznávám a nechci ji omlouvat tím, že jako čestný předseda naší strany jsem se až úzkostlivě vyhýbal tomu, abych zasahoval do řízení volební kampaně. Jediná rada, kterou jsem tehdy vedení strany dal, která byla akceptována a kterou bych dal jakékoli jiné politické straně, kdyby mě o to požádala, byla rada: „Nestavte do čela kandidátek lidi, kteří neuspěli v minulých volbách.“ Což se dá poměrně snadno změřit například podle počtu preferenčních hlasů. Uvedu pro stručnost jen jediný příklad. V Praze vznikla komplikace, kdy se lídrem kandidátky měl stát člověk, kterého pokládám za svého dobrého přítele a výborného manažera, ale byl to člověk, který jako lídr komunální kandidátky v Praze dostal 0,6 % a 500 preferenčních hlasů, zatímco jeho největší konkurenti měli kolem 15 000 preferenčních hlasů, tedy třicetkrát více. Platí, že dobrý manažer nemusí být nutně i dobrý politik. To platí i u ostatních. Manažer může získat důvěru členů své strany, ale politik má získat důvěru voličů. A mnohdy tyto dvě funkce prostě nejsou slučitelné.

Přitom si myslím, že jsme měli v našem volebním repertoáru celou řadu programových bodů, které mohly a měly oslovit voliče. Jeden bod jsme si tak trochu nechali sami ukrást, a to byl bod zákona o majetkových přiznáních, chcete-li zákona o prokázání původu příjmu a majetku, včetně možnosti zabavení nelegálně získaného majetku. Tento bod si zahrnuly do programu i ostatní politické strany, i když jsme byli první. Vzpomeňte si na petici s tímto požadavkem, která získala více než 100 000 podpisů a byla organizována právě Stranou Práv Občanů. Co se stalo? Zákon o majetkových přiznáních se ani neobjevil v hlavních prioritách vlády v rámci vládního programového prohlášení, a když jsem teď listoval legislativním plánem vlády, zatím ani není na jejím programu. My si jenom můžeme domýšlet, proč a komu by tento zákon ve všech politických stranách více či méně vadil.