Takže nelze-li získat kvalifikovaný souhlas toho mrněte v bříšku, nelze jej ani rodit doma, jakkoli je jeho matka kvůli tomu ochotna i umřít. Nejsem z matek, která byla nadšená z nemocničního prostředí. Proto bychom spíše měly trvat na tom, ať si smíme vybrat podmínky tohoto nemocničního prostředí, tedy rodit tam, kde je příjemno, vlídno, ohleduplný personál, hudba, televize, kam mohou rodinní příslušníci, abychom na tu těžkou směnu nebyly samy, abychom mohly rozhodnout, v jaké poloze budeme rodit a zda chceme či nechceme to a to. Že je to pro personál často složité, nechť nás nezajímá – rodíme proboha, a máme právo na maximální vstřícnost a ohledy. A pokud je personál nevlídný a doktor nervózní a neosobní, ať je vyhozen. Neskláním se tedy před bílými plášti jako před něčím nadpřirozeným, a tvrdím, že každá matka zaslouží metál, pokud se na porodním sále ocitne, tedy i úctu všech kolem.

Co však uznávám a obdivuji na bílých pláštích je to, že jsou to lidé znalí, a že jsou připravení nás, světe div se, zachránit, pokud si příroda umane, že naše dny by tady na tom světě měly být sečteny. Pokud tedy je matka srozuměna s tím, že její život může být klidně u porodu doma zmařen, dobře. Ovšem jak se zeptat toho dítěte, které nosí uvnitř sebe, zda je také ochotno riskovat svůj život hned první minuty na tomto světě, nebo ještě v lůně matky? A má někdo právo rozhodnout to za něj, když už jej dělí jen minuty od narození? Nikdo to právo nemá. Ani matka.